Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jediná silverrocketí kapela na světě, která provozuje foodinstablog, se hlásí s třetí řadovkou. Pár věcí se nemění, stále je to umazaný typickou stříbřenkou a hluboko ve svém srdci noiserock, který koketuje se vším, co v garáži najdete. Oproti minulosti se klukům daří hledat mnohem hitovější momenty a celku velmi pomáhají melodický zpěvy. Ano, melodický – tedy v rámci možností. Nečekej árie, ale současně ani hrubé ukřičenosti, které zaznamenali na první desce. Hudba OR se kultivuje. Mnohem více se zabývá atmosférou a melodikou, na kterou je stále více zaměřena pozornost. Ačkoliv si OR ve zvuku stále udržují jakousi ušmudlanost, patrná je mnohem větší čitelnost a příklon k postrockovým plochám, které si hrají s dynamikou.
Dá se říci, že OR jsou minimalističtější, vzdušnější co se hutnosti týče, ale mnohem velkorysejší na poli skladatelském. V tomto ohledu cítím velký posun právě ve vokálech, kde se střídají vícehlasy, které se leckde doplňují a proplétají. Zapojují se přitom všichni tři aktéři. Současně je ale zpěvem poměrně šetřeno. To, že se otevřelo pole dalším výrazovým prostředkům, nezpůsobilo žádnou pěveckou tsunami, což je dobře. Vyniká tak textová stránka OR, které ryze instrumentální pasáže připraví potřebnou půdu pro to, aby text dostatečně vynikl. Tím více, že jakost poetiky se u OR nesnižuje.
Ačkoliv bylo album nahráno u Hromyho (FIVE SECONDS TO LEAVE, NOD NOD, …) v Low Resolution studiu, tak o mix a master se postaral bubeník František Šec, jehož ruka znatelně sáhla i do zvuku předchozí desky „Jaro“. Ve zvuku mám u OR silný pocit, že čím více se Franta a jeho kumpáni výsledným zvukem zabývají a sami ho tvoří, tím je výsledek lepší. „Smutný stroje“ jsou jednoznačně zvukově nejlepší deskou z arsenálu kapely.
Za zmínku tu stojí i obal LP, o který se postaral architekt Michal Tutter. Ona geometrická jednoduchost a techničnost v hudbě „Smutných strojů“ padá na úrodnou půdu. V současné záplavě domácí tvorby ji vidím jako jeden z nejpovedenějších vizuálů roku 2020.
OR natočili desku, která je dospělejší po všech stránkách. Je klidnější, ale současně palčivější a neztrácí nic z naléhavosti, kterou na mě tato trojka vždy tlačila. Jen toho tlaku už nedosahují neomalenou hrubostí, ale talentem vystavět skladbu, která vás dostane do kouta a když už v něm budete, tak vás tam ještě zadupe zpěv. Vím, že to píšu poslední dobou poměrně často, ale tento rok je u nás už teď pro nové desky nejsilnější za poslední dekádu. OR přihodili velmi výživné polínko.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.