Jediná silverrocketí kapela na světě, která provozuje foodinstablog, se hlásí s třetí řadovkou. Pár věcí se nemění, stále je to umazaný typickou stříbřenkou a hluboko ve svém srdci noiserock, který koketuje se vším, co v garáži najdete. Oproti minulosti se klukům daří hledat mnohem hitovější momenty a celku velmi pomáhají melodický zpěvy. Ano, melodický – tedy v rámci možností. Nečekej árie, ale současně ani hrubé ukřičenosti, které zaznamenali na první desce. Hudba OR se kultivuje. Mnohem více se zabývá atmosférou a melodikou, na kterou je stále více zaměřena pozornost. Ačkoliv si OR ve zvuku stále udržují jakousi ušmudlanost, patrná je mnohem větší čitelnost a příklon k postrockovým plochám, které si hrají s dynamikou.

Dá se říci, že OR jsou minimalističtější, vzdušnější co se hutnosti týče, ale mnohem velkorysejší na poli skladatelském. V tomto ohledu cítím velký posun právě ve vokálech, kde se střídají vícehlasy, které se leckde doplňují a proplétají. Zapojují se přitom všichni tři aktéři. Současně je ale zpěvem poměrně šetřeno. To, že se otevřelo pole dalším výrazovým prostředkům, nezpůsobilo žádnou pěveckou tsunami, což je dobře. Vyniká tak textová stránka OR, které ryze instrumentální pasáže připraví potřebnou půdu pro to, aby text dostatečně vynikl. Tím více, že jakost poetiky se u OR nesnižuje.

Ačkoliv bylo album nahráno u Hromyho (FIVE SECONDS TO LEAVE, NOD NOD, …) v Low Resolution studiu, tak o mix a master se postaral bubeník František Šec, jehož ruka znatelně sáhla i do zvuku předchozí desky „Jaro“. Ve zvuku mám u OR silný pocit, že čím více se Franta a jeho kumpáni výsledným zvukem zabývají a sami ho tvoří, tím je výsledek lepší. „Smutný stroje“ jsou jednoznačně zvukově nejlepší deskou z arsenálu kapely.

Za zmínku tu stojí i obal LP, o který se postaral architekt Michal Tutter. Ona geometrická jednoduchost a techničnost v hudbě „Smutných strojů“ padá na úrodnou půdu. V současné záplavě domácí tvorby ji vidím jako jeden z nejpovedenějších vizuálů roku 2020.

OR natočili desku, která je dospělejší po všech stránkách. Je klidnější, ale současně palčivější a neztrácí nic z naléhavosti, kterou na mě tato trojka vždy tlačila. Jen toho tlaku už nedosahují neomalenou hrubostí, ale talentem vystavět skladbu, která vás dostane do kouta a když už v něm budete, tak vás tam ještě zadupe zpěv. Vím, že to píšu poslední dobou poměrně často, ale tento rok je u nás už teď pro nové desky nejsilnější za poslední dekádu. OR přihodili velmi výživné polínko.