Přestože si ORANSSI PAZUZU dokázali za více než dekádu existence vybudovat kolem sebe slušný zástup fanoušků, lze stále jejich přechod do velikého vydavatelství považovat za překvapivý akt. V katalogu německého labelu Nuclear Blast se to hemží velikými jmény a nezřídka z naprosto odlišných zákoutí metalové hudby, než nabízejí tito Finové. Zcela logickou se tím pádem může jevit obava ze ztráty silné osobitosti, která by měla vyústit ve větší podbízivost masovému publiku.

Popravdě si to alespoň v tomto případě příliš neumím představit. Tvorba této pětice byla doposud natolik svébytná a řekněme, že i poněkud méně stravitelná na to, aby se dala mávnutím proutku změnit v obecně populární záležitost. Všechno je sice možné, ale na podobná dobrodružství je tato pětice až příliš pevně oddaná své hudební vizi. Vizi, jejíž letošní pokračování už asi zkušené ucho příliš nešokuje. Zatímco na prvních třech albech ORANSSI PAZUZU definitivně ladili svůj zvuk a kompoziční tahy, čtyři roky stará nahrávka „Värähtelijä“ přinesla spíše než nějaký výrazný progres, především plnou nálož po léta budovaného stylu.

Neblahá atmosféra, černým kovem doslova dýchající skladby a v neposlední řadě znepokojivě pulzující elektronika zůstávají pevnou součastí tvorby skupiny i v tomto roce. Album tak kromě osvědčených hodnot symbolizují hlavně pojmy jako rozvaha a zkušenost. Rozvaha ve smyslu, že skupina se už (anebo alespoň momentálně) nepouští do experimentů s nejasným koncem a celkově jeví menší ochotu zdolávat neznámé obzory. Typickým příkladem tohoto postupu je hned úvodní kompozice „Imlestys“, pozvolně uvádějící nedočkavého posluchače do dění. Jednoduchý a opakující se kytarový motiv nezůstává dlouho osamocen, když mu na pomoc příjde tepavý zvuk kopáku. Jun-Hisův blackující ječák jakoby snad nedopatřením vypadnul z mixu úplně jiné skladby z úplně jiného žánru. A přesně toto jsou ty kontrasty, kterými tito Finové tak překvapovali už v minulosti.

Ony již zmiňované rozvaha a zkušenost spočívají právě ve způsobu servírování jednotlivých motivů a vlastně i celých skladeb. Ne, že by Finové byli předtím nějací nedočkavci, ale nelze přeslechnout, jak v nejlepším slova smyslu rutinérsky nechávají dozrát své nápady a tím pádem i plynout jednotlivé písně. Už to sice není ta experimentátorská, divoká a nepředvidatelná metalová moderna z před deseti let, ale o nic méně vzrušující a znepokojivá.

… A o nic méně hypnotická. Toto si nelze nepotvrdit pokaždé, když dozní závěreční tóny skladby „Uusi Teknokratia“. Její monotónní rytmus a podmanivý zvuk flétny zpočátku naprosto paralyzují a drásavý vokál někde na pomezí černěkovového skřehotání a zoufalého křiku jasně naznačí, že z tohoto sevření se jen tak nevyvázne. Píseň pak postupně nabírá na obrátkách, její zvuk a atmosféra houstnou až v momentě, kdy už vše přestává být únosné nechá své účinky doznít v jemném, až ambientním zakončení.

ORANSSI PAZUZU jsou zkrátka výborní přesně tam, kde se to od nich očekává. Dávkují skvělé nápady tam, kde se to od nich očekává a jejich pátá deska je výborná přesně v těch atributech, kde se to předpokládá. Pro někoho to může být málo a bude to tak asi v pořádku. Nicméně „Mestarin Kynsi“ spíše než skupinu dosahující svého zenitu, za kterým by měl být už jen kvalitativní sešup, představuje těleso zdolávající nové mety. Ano, svůj styl postavený na ozvěnách černého kovu, sedmdesátkového art-rocku a částečně i o něco staršího psychedelického rocku, letos už neobohacují z hlediska nových impulzů, ale tento proces obrušování už tak blyštivého a ušlechtilého diamantu se prostě skvěle poslouchá a zcela evidentně ještě stále není u konce.