BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tomuto sa povie trefa do čierneho. Ďuro Haríň pri bádaní v deathmetalových či grindcoreových končinách nezvykne siahať vedľa, THE BASTARD WITHIN sú však extra úlovok aj na jeho pomery. V súčasnosti taliansko-švajčiarsko-americká štvorica funguje od roku 2015 a jedinou jej nahrávkou je tento album zo septembra minulého roka. Je to však vstup na scénu, aký nie je úplným pravidlom. Verím, že im nasadenie a kvalita vydržia aj do budúcnosti a že si všetku muníciu nevystrieľali už teraz. Chýbal mi takýto kvalitný a brutálny, priamočiary grind core s hutným, hlbokým zdrvujúcim znením. V grinde niekedy hudbu zráža príliš plochý, šuštiaci a punkový zvuk, ktorý uberá na výbušnosti a je to škoda.
CN Sid (vokály), Gianluca Sulpizio (gitary), Davide Stura (basgitara) a Kevin Talley (bicie) si na toto dali pozor a tak tu máme dvadsaťdva parádnych grindových výpraskov. V podstate bez nejakých väčších (death)metalových či HC vplyvov, taká „čistá práca“ s výbornými riffmi a chytľavými linkami. TBW hrajú veľmi energicky a agresívne, rozhodne nie primitívne, ich hudba je veľmi dobre prepracovaná, ale stavia na priamočiarosti. Nejaké disharmonické krkolomnosti, pre ktoré mne osobne bandy ako MARUTA či CROWPATH zase až toľko nehovoria, sa tu vyskytnú fakt sporadicky. Toto je grind skôr z rodu NASUM, ROTTEN SOUND alebo PHOBIA, vďaka hlbokému zvuku vyslovene surový a nemilosrdný. Prevaha náklepov, spestrených občasnou vyhrávkou či pasážou vo valivom, zlovestnom tempe. Veľa tu robí dosť dominantný hlboký vokál, ktorému kontruje typický vyšší besniaci rev.
Pokiaľ ide o hlasivky, s tými sa TBW naozaj vybláznili, majú tu veľa hosťovačiek od „celebrít“ ako Trevor (SADIST) či Jason Netherton (MISERY INDEX, ASPHALT GRAVES) a popri nich Yuri Bianchi (ex- technickí deathmetalisti ANY FACE) plus dve fešné dámy, Mara(OCULARIS INFERNUM, Lotyšsko) a Stefania Minervino (SPOILED). Zúriaca ženština je prevažne Mara, dostala priestor v štyroch skladbách, ostatní hostia majú po jednej. Zvuk som už pochválil, hustý, hlboký a výbušný, na jednej strane hukot, na strane druhej počuť, že hudobníci i skladatelia sú tu prvotriedni. Točilo sa v Taliansku, až na bicie, tie sú z Texasu. Všetci vieme, čo za kolos extrémneho metalového bubnovania je Kevin Talley. Pre kapelu je záchranou a veľkým plusom aspoň štúdiovo. Naživo hranie s TBW stíhať nebude. Prajem im šťastie na kompetentného tlčmajstra, aby konečne mohli koncertovať, potom budú ozdobou každého extrémneho festivalu.
P.S. Začnite sa konečne tí, čo máte hudobnícke ambície, učiť hrať na bubny a neflákať to. Rozumiem tomu, že súprava je veľké teľa a kto to má furt vláčiť, ale kvalitný bubeník vyváži tucet priemerných gitaristov.
Elitná grindová paľba, v rámci žánru sa stále dajú nájsť kvalitné nové nahrávky, táto mi urobila obzvlášť veľkú radosť.
8,5 / 10
CN Sid
- vokály
Gianluca Sulpizio
- gitary
Davide Stura
- basgitara
Kevin Talley
- bicie
1. Dead End
2. Loser Division
3. I Don't Give a Fuck
4. Formless Mass
5. This Is a Fact
6. The Solution
7. Varosha
8. Worthless Existence
9. (Anti) Social Network
10. Cui Prodest
11. Thinks
12. Better Dead than Friends
13. Aware of Slavery
14. Boredom
15. Shaman 3.0
16. Irrational Mania
17. Money for Rotting
18. Mankind
19. Pay
20. Affective Deficiency
21. If
22. Reset
Better Dead Than Friends (2019)
Vydáno: 2019
Vydavatel: Immortal Souls Productions
Stopáž: 30:34
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.