Budiž světu známo, že mě máloco v těchto pitomých dnech rozradostní tak jako dobře chmelená desítka a patřičně řízný melodický black metal. Zůstaňme u toho druhého, protože k tomu má Metalolopolis přeci jen oficiálně blíž – byť celá redakce tráví v karanténě podstatně víc času pitím lahůdek od dolnobojanovické továrny na potěšení Mazák než poslechem kvalitního kovu. Švédsko patří k pověstným exportérům zlověstného, přitom ale krásně melodického BM, to platí už od krutovlády DISSECTION. Nová značka KVAEN v tomto ohledu zkušeně navazuje na dobře zakalené tradice.

Ačkoli je „The Funeral Pyre“ debutem, v žádném případě tu nehledejte zelenáčský syndrom. Kapelník a současně jediný stálý člen sestavy Jakob Björnfot bude nejspíš povědomý příznivcům švédských death metalistů THE DUSKFALL, kde tři roky drtil struny. Tenhle muž s dlouhým plnovousem těží na debutu své one man úderky z opravdu bezedné studnice skvělých riffů. Už úvodní vypalovačka (doslova) „Revenge By Fire“ dokonale odhaluje hlavní devizu prvotiny KVAEN; kytarovou vozbu precizně rozkročenou mezi BM tremoly, thrashovou kalbou a dřevním speedem. Björnfot ve zběsilém tempu vrství silné riffy, takže celá skladba bez problémů pohltí hned tří hlavní motivy a brutálně prošlápne pedál plynu k podlaze.

A než si stihnete utřít slinu, nahulí do vás KVAEN kultické turbodmychadlo s kryptickým názvem „Yee Naaldlooshii“, které dělá velmi dobře na duši. Minimum času na výdech poskytne předehra eponymního songu, který po chvíli čekání začne svištět jak větry nad Baltem a směřuje do epického sólového finále. Energie, která z KVAEN tryská, je zcela věrná severským tradicím, ale Björnfot ji povyšuje nad povinné žánrové cvičení. Drive nahrávky těžko hledá konkurenci, schopnost najít mezi známými konstantami jedinečnou rovnováhu kapelu zdobí. Riziko, že „The Funeral Pyre“ vyhoří příliš rychle a na druhou polovinu zbydou jen doutnající uhlíky, navíc KVAEN suverénně zažehná.

U hymnické „The Wolves Throne“ totiž přichází lehká změna v projevu. Pokud první čtyři skladby charakterizuje především černý berserk, druhá část desky začne výrazně popouštět uzdu Björnfotově inklinace k pagan a heavy metalu, takže se svojí prány dočkají i fanoušci nařasenějších kytarových ornamentů, trylků a heroických vyhrávek. Nejlepší na tom je, že ani lehké prosvětlení projevu nevede k žádnému odlehčení a tupému opileckému trdlování kolem ohně. KVAEN se pořád mračí důstojně jako zimní obloha před sněhovou bouří. Čupřinu vám dokáží rozčísnout blackovým tremolem stejně jako heavy metalovým dvojzápřahem.

Jediná drobná výhrada podobně jako u novinky kolegů VANANIDR směřuje k produkci. Uspokojivý dynamický rozsah a hutnost k atmosféře sedí, ale v extrémnějších pasážích, kde se na sebe vrství kytary, poněkud lapají po dechu bicí (a především virbl). Třeba famózní otevírák trochu ztrácí na průraznosti, i když je jasné, že právě o riffy tu běží především, mnohem víc než o čitelnou rytmiku. Ve středních tempech nicméně třeba vyzdvihnout vyváženost soundu a pokračovat tak v zálibném mlaskání.

Tři čtvrtě hodiny suverénní tavby zakončuje oficiální instrumentální hymna tajemné kvenské minority, k níž se kapela hlásí i svým názvem. Na „The Funeral Pyre“ vytvořil Björnfot nádherný pohanský monument, který zalahodí uchu všem milovníků mrazivého skandinávského blacku, neboť skládá hold neúprosným a břich párajícím melodiím. O moc lépe se tenhle metalový tradicionál složit a zahrát nedá.