BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
WORMHOLE sú jednou z tých súčasných extrémnych kapiel, ktoré majú členov z rôznych kútov sveta, naživo tam každú chvíľu hrá niekto iný, takže to na koncerte máte ako v tombole. Zostava, ktorá pred pár rokmi hrala na jednej z Lucasových akcičiek pre fajnšmekrov, už v súčasnosti iste neplatí, kedysi boli WORMHOLE zmes Južnej Afriky, Štátov a Škótska, dnes je štvorka Sanil Kumar (gitary), Sanjay Kumar (gitary, basa), Mat Tillet (bicie) a Anshuman Goswani (vokály) lokalizovaná do amerického Baltimoru. Nejde o nejaké nepopísané hárky, prinajmenšom o spolkoch ako VULVODYNIA, VALE OF PNATH alebo COGNITIVE svet už vcelku vie. Mixovanie slamujúceho BDM a deathcoru, prípadne atmosférický death/black a deathcore dokopy, alebo technický kov smrti, to všetko majú odskúšané.
WORMHOLE hneď na prvom albume a takisto naživo prekvapili sofistikovaným a „modernistickým“ podaním brutálneho death metalu, orientovaného na sci-fi témy a atmosféry. Na novinke v tom pokračujú, osmička skladieb za necelú polhodinku vám predvedie, aké všemožné, niekedy až protikladné prístupy k extrémnemu kovotepectvu sa dajú skombinovať tak, aby spolu až nečakane dobre fungovali a zaujali. Tu sa pracuje s priamočiarym a nariffovaným brutálnym death metalom s chytľavými, temperamentnými linkami, ktoré svižne prejdú do drviacej, občas takmer klišéovitej slamenice, aká by nahrávku mohla poslať aj do koša, ak by na nej dominovala. V tomto pomere aj v súčinnosti so zverskými vokálmi funguje dobre a navyše tu máme tretiu zložku, veľmi technický a atmosférický vyhrávkový technický death, v ktorom sa vám pripomenie čokoľvek od DEATH a CYNIC až po THE FACELESS alebo BEYOND CREATION. Výsledkom je veľmi brutálna a zároveň technicky a progresívne znejúca nahrávka, v ktorej navyše nájdete aj veľa neprvoplánových melódií.
8 / 10
Vydáno: 2020
Vydavatel: Lacerated Enemy Records
Stopáž: 28:23
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.