Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V čem tkví kouzlo ČAD, v současnosti jistě jedné z nejdůležitějších slovenských metalových kapel, je vlastně otázka. Ani minimalistické základní obsazení kytara – basa – bicí, ani v podstatě minimalistické hudební vyjádření, vybudované na jednoduchém riffu a rytmu, totiž vlastně úplně nenapovídá tomu, že byste mohli mít co do činění s kapelou, která má potenciál vzít celou příslušnou slovenskou scénu a vytřít si s ní zadek.
A při tom je to tak zřetelné. Už na minulé řadové nahrávce „Bastard“ (která se mimochodem v celosvětové konkurenci stala albem roku podle zdejší redakce, zatímco ostatní média to tak zjevně neprožívala) ČAD působili jako zjevení, které jen tak od boku vystřelí HC/metalovou desku se silou úderu pořádné medvědí tlapy. Strhující tempa i atmosféra, dokonale ilustrativní zpěvákův řev a křik a především uctívání temného riffového božstva domovem kdesi v temných karpatských zákoutích. To byl smrtící lektvar, po jehož pozření se ovšem nedostavil definitivní konec, ale naopak začátek velikého dobrodružství.
Nebylo proto nejmenších pochyb, že nahrát nástupce „Bastarda“, výhradně složeného ze skvělých skladeb, bude pro kapelu poměrně těžkým úkolem, alespoň tedy pokud bude chtít dostát své pověsti a neslevit nic z nároků, které si klade sama na sebe. A to samozřejmě ani nemluvím o očekávání všech těch, kterým minulé album vzalo dech a nyní přirozeně očekávali stejně výživnou, ne-li ještě výživnější porci crustového nákladu.
Pochyby, byly-li vůbec jaké, však mizí s prvními rytmy úvodní „Žerem hnev“, v mnohém podobné minulému otvíráku „Štvaná zver“, a přece úplně jiné. Jízda na bleskových Tornádových bicích vyhání adrenalin vysoko nad obvyklou úroveň, díky čemuž by tahle skladba mohla klidně sloužit jako dokonalý podkres k přehlídce fotografií, na nichž jsou ČAD zachyceni coby úspěšná a plodná kapela. Zabijácký zvuk ze studia Sono to jenom podtrhuje, stejně jako následující desítka skladeb, která je na tom podobně jako zmíněný úvodní kousek – pokračuje v onom zmíněném velikém dobrodružství z minula a ještě více rozlešťuje jeho lákavé kontury.
Je toho následně mnoho, co lze na „Zabi ma“ obdivovat. Krásné texty („v pätách máš banky ako tanky, korporátne koncentráky, majú znaky fabriky na smrť, kobercové nálety faktúr, debety, klebety, ťa mätú ako rany z guľometu“ – „Pancierová päsť“), když na to přijde i silnou melodii („Mŕtvi okolo mňa“, „Strážcovia ohňa“), schopnost dovést sdělení jednotlivých skladeb až k úplné dokonalosti (jakmile třeba Pišta v refrénu stejnojmenné skladby zakřičí „Sám proti celému svetu“, úplně cítíte to zoufalství a beznaděj, které se musí honit hlavou každému, o kom tenhle kousek je) anebo prostě jen naprosto elektrizující náboj celého toho kovového „hácečka“. K dokonalosti to pak na úplný závěr dovádí „Zbojnícké móresy“ s hostujícími loupežníky z CATASTROFY, absolutní hit, který asi úplně nepasuje do rádií, ale zato přesně ukazuje, jak moc pevně to mají hoši z ČADu v rukách, když prakticky „na objednávku“ dokážou napsat podobně silnou skladbu.
Velmi těžko se pak tohle album vypíná a i to mě vede k závěru, o kterém jsem sám ze začátku v duchu výše naznačených úvah snad i tak trochu pochyboval. Ano, ČAD to měli po „Bastardovi“ jistě o dost těžší, ale poprali se s tím tak, jak se od nich očekává, pokud mají být klenotem nejtvrdší slovenské scény. A to, na mou duši, jsou.
1. Žerem hnev
2. Ľudia smrdia
3. Mŕtvi okolo mňa
4. Strážcovia ohňa
5. Zabi Ma
6. Pancierova päsť
7. Boj
8. Sám proti celému svetu
9. Metalosaurus
10. Karpatské bratstvo
11. Zbojnícke móresy
"Bastard" je bezchybná jízda od začátku do konce. "Zabi ma" je jízda po titulní pětku. Pak to občas drobně zakodrcá včetně pár silových nelibozvučných veršů, ale závěrečná hitová dvojka střílí i novinku ČAD někam mimo slovenské undergroundové hranice minimálně až ke Krušným horám.
Vyzvednout je dále nutno hymnu "Metalosaurus" věnovanou nejoddanějšímu fanusovi a najsamväčšímu slovenskému rozhlasovému moderátorovi Rudi Rusovi a naopak důrazně vytknout verš "smrdia aj úradníci" v "Ludia smrdia". Za to body dole, chrappúni.
30. prosince 2019
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
mickej
7,5 / 10
Nemozem za to, ale uz velmi dlhu dobu mam pocit, ze CAD (a to som fanusik) u nas zbieraju take vysoke hodnotenia hlavne preto, ze "su nasi" a rebricky vedu vdaka tomu, ze konkurencia (domaca)...ehm, je aka je. Novinka v ziadnom pripade nie je zla, napriklad titulka je bez akychkolvek debat spickovy song po hudobnej i textovej stranke. Pre mna osobne to najlepsie co Pista doteraz pustil do sveta, ale taki Strazcovia ohna je skladba, ktora by fungovala na albume Vandalov, tu je dramaturgicky uplne mimo a napriek svojim kladom posobi absolutne rusivym dojmom, mozno by fungovala ako zaverecna skladba alebo otvaracka B strany na LP, takto nie. Ako Shnoff podotkol problemom je druha polovica, pre mna skladby 9-11. Vyslovene stupidny Metalosaurus a tazko podpriemerna zaverecna dvojka. Styri vatove skladby, ktore tu jednoducho vedla zvysnych siedmych peciek nemaju co robit. Aby som nezabudol, obal je super, zvuk reze a instrumentalne nie je co vytknut, ale s tym sa uz tak nejak pocita, bavime sa o profikoch a nie o trtkoch co vypluli prve demo.. Mimochodom, Valhalla...k druhemu miestu by som snad len zopakoval co som napisal na zaciatku.
Švýcarští přízrakové epického BM překvapivě opouštějí barvy a filozofování ve jménu černobílé pocty kruté kráse horstev své domoviny. Je to vrstevnaté, majestátní, syrové, prodchnuté prvky folku. Jeden z BM vrcholů roku? Jsem nakloněn tomu věřit!
Irský "rezavý" sludge vyšperkovaný parádním chraplákem. Dusivá těžká deka páchnoucí zatuchlým smradem nemytých opilců, unavený hlahol venkovské krčmy těsně před zavíračkou a ranní střízlivění. To vše z téhle hudby cítím. Ani nevím proč.
Zásadní průkopníci melodického DM mimo Skandinávii vydali (znovu) slušnou řadovku. Tentokrát je ostřejší, průraznější a disponuje silnějšími vibes pozdních AT THE GATES. "Shadowreaper" vkusně zachycuje unikátní atmosféru poloviny devadesátek. Nostalgické.
Velmi poctivý debut. RITUAL FOG zasvětili svá srdce OSDM, nicméně stejně tak rádi mají i thrashmetalové vsuvky. A dokonce ani bažinaté doomové pasáže jim nejsou cizí. Za "But Merely Flesh" jsou cítit ASPHYX nebo BOLT THROWER. Vskutku zábavná půhodinka.
Třináct let trvalo Američanům EVER FORTHRIGHT, než přišli s pokračováním překombinovaně zmateného debutu. Napodruhé už své djentové manýry ukočírovali lépe, takže je "Techinflux" působivější. Nicméně stále nic světoborného. Navíc opět zbytečně dlouhé.
Hodně pompy narvali Finové do svého deathcoru, takže se jejich úderná hudba rozplizla v blackově melodické atmosféričnosti a pseudosymfonické načančanosti. Stále to ale má tah na bránu a úplně marné to není, asi záleží na náladě posluchače.
Německý postrock, který rád experimentuje s psychedelickými podtóny, shoegazem, space rockem nebo krautrockem. Deska, která je nenáročná na poslech, ale velmi příjemně plynoucí a zajímavá ve výrazech i kombinaci hudebních stylů.