Od remixů Justina Timberlakea, se kterými tito kluci ze Sheffieldu začínali krátce po miléniu, se 65DAYSOFSTATIC posunuli sakra daleko. Nejnovější deska u mě aspiruje na jednu z nejlepších náladovek roku. Žánrově stále zastává v hájenství ambientu, postrocku a elektroniky, které mají 65DAYSOFSTATIC za vlastní, ale zvuky a atmosféra, kterou tu dokázali vykouzlit, je naprosto v rámci jejich diskografie výjimečná.

Možná je můj dojem aktuálně umocněn i herním titulem Death Stranding, ke kterému by se jejich aktuální tvorba skvěle hodila jako soundtrack. Nedokážu si nic lepšího představit ve chvíli, kdy v postapokalyptické budoucnosti běháte po pustých pláních, na kterých dochází ke spojení dimenze živých a mrtvých. Toto je hudba pro neutěšený svět zítřka. Pro dobu, kdy lidstvo svojí vlastní vinou padne a zanechá zemi pustou, nespoutanou, tajemnou a krásnou. Naděje a usmíření přichází až s posledním trackem. Trochu mi vývoj celého alba připomíná i Biblický příběh o potopě.

Jsou tu velmi znervózňující lezavé kompozice, které jakoby předpovídaly katastrofu. Temné plochy v druhém tracku „Stillstellung“, které pohání neustále se přelévající, ale svým způsobem hypnotické rytmy, mají obrovský emotivní náboj. Neonová „Bad Age“ je pak naprostým skvostem a vrcholem desky. Na opakujících se pěti tónech vám vykreslí vizi, při které vám budou mrazivé prsty hnětat páteř tak silně, že budete mít husinu i na očním víčku.

Celé album používá rozostřené zvukové rejstříky, které hojně čerpají z noisu a industriálu, ale jsou kultivovány tak, aby byly lehce stravitelné. Decentně ohlazená hladká špína, která lehce klouže do útrob, kde vybuchne a stává se nestravitelnou.

65DAYSOFSTATIC vytvořili nebezpečnou mlhu. Minimalistickou kolekci skladeb, která má tendenci se tvářit nevinně, ale velmi rychle vás obklopí a zabalí do temné deky, ve které se nedá dýchat. Dokázala mi přivodit až agrofobické pocity úzkosti. Občas tu mám neodbytný pocit, že DAUGHTERS začali hrát ambient.