Žánroví chameleoni se vrací po deseti létech a navazují přesně tam, kde skončili v roce 2009 s albem „Worse Than Alone“. Jakoby těch deset let ani nebylo. Tahle skvadra z New Jersey stále používá přepínač, kterým do jedné skladby dokáže naroubovat math metal, jazz rock i funeral doom, a vy při tom nemáte pocit, že to je jen nějaká nesmyslná maškaráda.

Od kořenů, zapuštěných v grindcoreové scéně, kluci nastoupili na cestu, při které se na každém albu více a více otevírali všem možným stylům, co šly kolem. To se stalo i teď. Album „Wild Gods“ je opět o něco otevřenější. Byť jsem už u minulé desky měl trochu pocit, že už to dál nejde. Alespoň ne tak, aby to stále ještě dávalo smysl. Oni to ovšem zase dokázali. THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU vypráví hudební příběhy s překotnou dějovou linkou. Každá story má několik plot-twistů. Žánry se tu lámou jeden za druhým a i tak to drží pohromadě. Vůbec nevím, jak to dělají, ale zase se to podařilo.

Ještě se vrátím k sestavě, která se dala dohromady po téměř dekádě spaní. Pod současnou deskou je podepsána jediná nová tvář v sestavě a tou je bubeník Mike Kadnar, který nahradil Jona Karela. Je vám to jméno povědomé? Může být. Tato figura od roku 2014 bubnuje i v DOWNFALL OF GAIA. THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU jsou pro něj zcela jistě větší výzvou, protože tu každých pár minut střídá hrací styly. Stále tu zůstává Jesse Korman, jenž je díky své určité afektovanosti a nestálosti ve vokálech jedněmi proklínán a druhými milován. Pak samozřejmě nejdůležitější člen, jehož nekonvenční postup v kytarách a skladbě skladeb tvoří základní kouzlo kapely – multiinstrumentalista Alexis Peraja s diplomem z prestižní Berklee College of Music v kapse. Jeho vklad je opět zásadní. Jen díky němu tak pestrý žánrový puzzle drží pohromadě.

„Wild Gods“ je album stále unikající. Stále běžící kupředu. Stále překvapující. Je jako luxusní bonboniéra, plná barevných dobrot. A mě hrozně moc baví ochutnávat. Stále tu objevujete něco nového. Produkčně vymazleno. V jednu chvíli zní jako FANTÔMAS Mike Pattona a v druhou jako nejlepší éra italských EPHEL DUATH. Současně je to ale stále své. Troufám si odhadnout, že druhou takovou desku tento rok neobjevíte.