„Dodrbávať MANOWAR je dnes nesmierne populárne“, psal kdysi dávno kolega Rudi Rus v druhém pohledu k recenzi na album „Gods Of War“ nejslavnějších amerických barbarů, a mně se, nevím proč, tahle jeho věta při poslechu nejnovějšího, nejlepšího a největšího produktu švédských hvězdiček SABATON znovu a znovu objevuje před očima. Nejspíš asi proto, že díky „The Great War“ je situace podobná, tedy že „dodrbávať“ SABATON je dnes také nesmírně populární a moderní. Ovšem aby také nebylo, když sama kapela k tomu, podobně jako kdysi DeMaiovci, přispívá měrou převelikou.    

Paradoxní současná masová oblíbenost téhle kapely, nejen v české kotlině, ale vlastně po celé Evropě (vezměme v potaz mj. její vystoupení ve Wackenu, kde byla za hlavní hvězdy) je na pozadí toho vpodstatě jakýmsi fyzikálním jevem, tedy jinými slovy jevem hodným zkoumání fyzikou. Vždyť může být normální, abyste již na třetím album za sebou nahráli absolutně šedivý, nudný, homogenní, neurčitý a neutrálně melodický materiál (na kterém jste si, jistě, kdysi vybudovali jméno a kariéru) a znovu za to sklidili úspěch hodný nového tarantinovského trháku? Ale když člověk vidí všechen ten humbuk okolo, produkovaný nejen vydávající firmou (zmiňme především vypečenou promoakci „Víkend se SABATONem u Verdunu“), která na tom chce zjevně především pořádně trhnout, vlastně se ani nediví. Vskutku, příjezd v tanku na pódiu vidím veliký a to v nijak vzdálené budoucnosti…   

A přitom je to vážně mizerné. Tak mizerné, až je mi za Brodénovce stydno. Vždyť ještě před nějakými šesti, sedmi léty, v době vydání „Carolus Rex“, to byla milá partička heavymetalistů, kteří to vzali za správný, původně poměrně originální konec, a jistě si zasloužili všechnu tehdejší slávu a obdivy. Ale co se s nimi stalo od té doby, to je skutečně na pováženou. Nové album o tom svědčí v téměř každém svém otravném okamžiku, v němž se nemůžete zbavit typického kapelního výrazu, rytmiky, frázování, sborů a klávesových linek natolik ošoupaných a neoriginálních, že i vietnamský stánkař, holdující jinak prodeji festovních padělků, by se dvakrát rozmyslel, než by to celé šoupnul na pult.

SABATON, mašírující aktuálně v rytmu první světové války, se zkrátka opisují, ať už vědomky či nevědomky, a opisují se naprosto zoufale, tristně a bez špetky sebeúcty a soudnosti, takže není vyloučeno, že jediný efekt, který ve vás „The Great War“ vyvolá, bude silná migréna. Tak silná, že ani jediné podstatnější okamžiky téhle nahrávky (tedy působivé vyvolání atmosféry chemického útoku v „The Attack Of The Dead Men“ a dejme tomu titulní skladba) nemají šanci s tím cokoliv provést. A to samozřejmě ještě nezmiňuji slovní doprovod, který, když na to přijde, umí pěkně po cimrmanovsku skrznaskrz vážná témata také řádně vymáchat v mazutu a obalit je peřím („Fields of Verdun, and the battle has begun, nowhere to run, father and son, fall one by one, under the gun, thy will be done and the judgement has begun“ – „Fields Of Verdun“).

Nápad s mluvenými komentáři mezi jednotlivými skladbami už je také použitý (na „The Art Of War“ samořejmě) a tak, nenalézaje vlastně vůbec nic, proč téhle legrandě vůbec věnovat pozornost, se tedy zcela vážně ptám: je tohle doopravdy heavy metal, jaký chceme, aby byl?