Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Popravdě řečeno jsem se do posledního alba RUSSIAN CIRCLES dostával celkem těžce a ten proces ještě zdaleka není u konce. První poslechy ve mně vzbuzovaly poměrně mělké pocity a do dalšího pouštění desky „Blood Year“ jsem se celkem nutil. Bál jsme se sám sobě přiznat, že by právě tato skupina vydala první album, které by pro mě bylo od počátku zklamáním.
Jakmile jsem doposlouchal poprvé, převládl ve mně pocit, že se shromáždil materiál, který se nehodil na předchozí dvě alba. Možná mě překvapila ona obhroublost rytmiky a tupá riffovačka ve skladbě „Arluck“, která před sebou metalovým způsobem hrne primitivní kytaru, neustále se otáčející ve stejných polohách. Možná je důvodem trochu špinavější a zlejší zvuk, jenž lze přisuzovat rukám Kurta Balloua, který, stejně jako u minulé desky „Guidance“, seděl na producentské židli. Dodneška vzpomínám, jak jsem poprvé slyšel skladbu „Vorel“ a nevěřil, kde se v této instrumentální, původně post-rockové trojce, bere tak neprostupná hutnost. Ruce Kurta Balloua jsou znát i tady. Méně postrockové éteriky a mnohem více se drhne podzemní špína. Jen na krátké okamžiky vám novinka dává mlhavá poetická intermezza, jakými je počáteční „Hunter Moon“ nebo „Ghost On High“. Po většinu času vám tlačí hlavu pod hladinu hutného olejnatého jezera.
Až postupně jsem do „Blood Year“ zapadal stále hlouběji a hlouběji. Počkat si a trochu poodstoupit se vyplatilo. Objevil jsem temnější tvář kapely. RUSSIAN CIRCLES i na své poslední desce předkládají instrumentální kompozice, které mají pasáže, jež mají obrovskou sílu. Stále to jsou písničky. Nejdou k vám ale na první zavolání. „Blood Year“ poslouchám už více jak měsíc a můj pocit z ní se neustále zlepšuje. Cítím, jakoby si mě deska snažila postupně ochočit. Od apatie na počátku navazujeme vztah, který zdá se být pevný a dlouhodobý.
Vydáno: 2019 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 39:29
JINÉ POHLEDY
Shnoff
9 / 10
I instrumentální post rock/metal může šponovat posluchačovu pozornost po celou stopáž desky. Podmanivé a gradující skladby si MI narozdíl od kolegy Ripa získaly hned.
Kdysi bokovka Kai Hansena s jeho kamarádem Pietem Sielckem a dalšími slavnými jmény, později už jen Sielckova záležitost. Poctivě jede v power metalové brázdě, možná poctivěji než jeho starý kámoš. Nepřekvapí ani neurazí, pár solidních věcí tam je.
Hvězdná sestava kolem Richieho Faulknera servíruje úderné retro, ve kterém nezapírá vlivy JUDAS PRIEST i dalších hardrockových ikon. Poctivá porce klasického osmdesátkového hard rocku a heavy metalu.
Další z řady zástupců NWOTHM, tentokrát přímo z anglické kolébky. Pokud čekáte nějaké převratnosti, nic pro vás, pokud vám stačí solidní riffový nápor, sem tam nějaká ta zajímavá kudrlinka a ženský vokál jak dynamit, určitě si pár koleček s chutí dáte.
Zvláštní, hodně soundtrackové Wilsonovo album, kde se střídají z mého pohledu výborné okamžiky s posluchačsky nevlídnými experimenty. Zajímavá deska plná působivých momentů, jen jako celek příliš nedrží pohromadě.
Roční období a počasí této hudbě přeje. Chladná rána, mlžná krajina a silnice lemované žlutými stromy, posluchač nakonec rád odpustí, že hudební pouť této kapely se ubírá již dávno prochozenou smuteční stezkou.
Na rozdíl od redakčních kolegů jsem spokojen nadmíru. Líšeňský volný radikál totiž vytrvale servíruje nadprůměrně kvalitní a především zábavnou tvorbu, jejíž lyrická ekvilibristika nepřestává udivovat ani po dekádách. Žádná nuda, a nejen v Brně!