Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BLUT AUS NORD jsou dlouhodobě plodným fenoménem. Některé jejich desky mohou posluchači vzájemně splývat, ale vždy si zasloužili ocenění svých kvalit a originality, a to nejen s ohledem na to, že BLUT AUS NORD jsou zcela nezaměnitelní. Jenže v posledních letech mi pořád vrtalo hlavou, že by to chtělo nějaký zásadnější impuls směrem k posunu celkového vyznění BLUT AUS NORD. A ten přišel na splitku "Codex Obscura Nomina", které si BLUT AUS NORD střihli napůl s ÆVANGELIST. Těžký temný rytmický pulzující podmanivý industriál s utlumenými kytarami a se zachovanou svébytnou melodikou, kdy se např. při "Infra-Voices Ensemble" před očima míhají obrazy z diskotéky v Sionu zachycené v "Matrix Reloaded".
Následující řadovka "Deus Salutis Mae" byla proto díky návratu k jejich typickému vyznění (v případě BLUT AUS NORD ovšem v obrovských uvozovkách) relativním zklamáním. Pak se ovšem zjevily zprávy o chystaném albu projektu Vindsvala a W.D. Felda nazvaném YERUŠELEM a modří už jsme tušili, co asi čekat.
Bohužel "The Sublime" se rozjíždí velmi zvolna až ospale, je rozevlátější, vzdušnější a chtělo by se říct i veselejší než vzpomínané splitko, i když totožnost původců je evidentní. První půlka "The Sublime" taktéž často evokuje klidnější pasáže sedmičkového triptychu (hlavně "Cosmosophy") BLUT AUS NORD.
Pořádná dávka energie začně z desky prýštit díky prudce vyhřeznuvšímu chytlavému godfleshovskému riffu až od páté "Joyless" a následující "Triiiunity", která vytáhne nahoru basu, jež pak dominuje až do konce.
"The Sublime" tedy uvozuje formální rozdělení tvorby jmenované tvůrčí dvojice, kdy nálepkou YERUŠELEM bude opatřována muzika, která je oproti BLUT AUS NORD více "shoegazing industrial" s výraznými nosnými beaty, potlačenými vokály, trance feelingem a s přiznaným odkazem na dílo pionýra Broadricka. Ovšem těch styčných prvků se mezi oběma značkami patrně bude nacházet stále plno. Pokud tedy jmenované kreativní duo shledá linku YERUŠELEM životaschopnou, k čemuž směřuje informace, že nová deska se začne chystat v září tohoto roku.
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
Britské duo na svém debutu předvádí post-metal v jeho typické podobě, tedy kombinující vzdušné melodické postupy s hutnou riffovou metalovou silou. Je dostatečně progresivní, aby byl zajímavý, a současně dostatečně přímočarý, aby měl drive.