Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy, zcela upřímně a otevřeně, mě IN FLAMES doopravdy bavili na albu „Sounds Of A Playground Fading“. Moderně – melodické koketérie s někdejší (death)metalovou urputností, to bylo něco, co kapele v její „postgöteborgské“ fázi tak nějak vždycky šlo, a právě na téhle nahrávce z roku 2011 v tomhle směru dosáhla nejspíš svého dosavadního vrcholu. Ani „Siren Charms“ (2014), ani „Battles“ (2016) už pak nenabídly zdaleka tak silný zážitek, přestože jednoznačně užily stejné postupy a byly produktem stejné kapely. Možná za tím bylo i něco víc, kdo ví (přece jen kapelu v těch letech opustily oba dva její dlouholeté rytmické pilíře Peter Iwers a Daniel Svensson), faktem nicméně zkrátka zůstává, že IN FLAMES jakoby v té době chyběla opravdová chuť do života.
Co s tím nadělá nové album, bylo jistě otázkou. Noví, nikoliv švédští spoluhráči, a naproti tomu renomé jedné z nejpopulárnějších metalových kapel současnosti, to byly zřejmě dva z nejzmiňovanějších momentů v této souvislosti. Co všechno jsou Plameny schopny obětovat setrvání v náruči mainstreamu a jak se to slučuje s tím, kam je táhne jejich vlastní hudební srdce?
„Who am I? So many faces, dressed in rags for all to see. Here I am in the mask, the jester that wants to be free.“ („I, The Mask“)
Samotné album, zašifrované do tak trochu záhadné fráze „Já, maska“ a sympaticky ilustrovaného obalu, odpovědělo způsobem vpodstatě očekávaným. Ano, IN FLAMES na své tváři z posledních let zhola nic nezměnili, ale protentokráte tak učinili s grácií hodnou mistrů svého oboru. Ani o fous neupustili od leštění svého již tak vycizelovaného výrazu, v němž se snoubí ostrá metalová kytara s četnými melodiemi a jasně definovaným vokálem Anderse Fridéna, ale na rozdíl od minulých dvou studiových počinů šli znovu trochu hlouběji, aby zejména přivedli na svět pár poměrně výrazných, delší dobu zapamatovatelných kusů. Respektive hitů, chcete-li, jež se kolikrát můžou (ne)směle postavit vedle takových klasik jako „Sounds Of A Playground Fading“, „Deliver Us“ nebo „Where The Dead Ships Dwell“, zůstaneme-li tedy u jmenovaného skvostu jejich diskografie.
Navzdory tomu nicméně album nemá jasný středobod a ve svých padesáti minutách se pohybuje tak trochu na střídačku mezi věcmi s jasným tahem na bránu a věcmi méně výraznějšími, které se v podstatě jen vezou po povrchu. Ale to je zřejmě daň tomu, když chcete mermomocí použít skladeb dvanáct, zatímco by jich bohatě stačilo třeba devět. Větší koncentrace toho zajímavějšího se nezvykle nachází až v druhé polovině alba, počínaje zřejmě „We Will Remember“, jenž je zároveň jedním ze vzpomínaných vrcholů celé nahrávky. Ale ani zkraje to kolikrát není špatné. Za všechny bez ohledu na startovní číslo bych proto zřejmě měl zmínit především titulní kousek, „Call My Name“, singlovku „I Am Above“, „In This Life“, „Burn“, „All The Pain“ a závěrečnou „Stay With Me“, protože všechny tyhle jmenované věci mají tu společnou vlastnost, že ve jménu IN FLAMES zase jednou pořádně chrastí nebohou lidskou schránkou, zmítanou zničujícími emocemi.
Dohromady to jistě není žádný zázrak, na to už jsme si ostatně u Fridénovců za poslední léta nejspíš tak nějak zvykli, ale je to pořád poctivá sbírka skladeb, které mají aktuálně navíc tu výhodu, že se s nimi zase po nějakém čase dá počítat, minimálně teď a tady. Tak s chutí do toho, ať vám to nevystydne.
1. Voices
2. I, the Mask
3. Call My Name
4. I Am Above
5. Folow Me
6. (This Is Our) House
7. We Will Remember
8. In This Life
9. Burn
10. Deep Inside
11. All the Pain
12. Stay with Me
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Výborný retro hevík s chytľavými nápadmi a estetikou dua nápodobnou súčasným DARKTHRONE. Album pre všetkých, ktorých sklamalo smerovanie GHOST po debute.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Tuomas Saukkonen se svou náladovou variací na finskou zimu opět nešlápl úplně vedle. Má to svou specifickou atmosféru, jen vokál stále jaksi nevýrazně plochý. Na působivější album "Waves" (2020) to nemá, ale i tak celkem příjemné.
Finská zpěvačka Rioghan Darcy na druhém albu svého projektu pokračuje v mnohotvárné rock/metalové alternativě, kde dokáže kombinovat poprockové melodie s vyhrocenou progresí i emotivní gothicou. Hodně náladové a návykové album.
Štve vás, že Neige je moc zasněný a Herbst zase rozněžnělá bábovka? Zkuste ALIÉNATION a zavzpomínejte si na staré ALCEST, LANTLÔS, FEN a nebo AMESOEURS. Němci se věnují tradičním post-BM / shoegaze recepturám, ale občas se dotknou i melancholického DSBM.
SACRED NOOSE se věnují death/doom/black metalu v jeho extrémní, nebezpečné podobě. "Vanishing Spires" je dílo dostatečně disonantní, hrubozrnné, ale současně nasáklé poctivou dávkou siřičitanů. Variabilní vokály rovněž stojí za to. Album dle mého gusta.