Lenny Wolf je zkrátka nezmar. Vždyť také tuhle osobnost, která zažila nejen nezřízený úspěch v konci osmdesátých let, kdy KINGDOM COME triumfovali ve velkém „americkém snu“, vyprodávali stadiony a jejich desky šly přes pulty po desetitisícovkách (byť s ne zrovna příjemnou visačkou nejpovedenějšího LED ZEPPELIN revivalu), ale i následný strmý pád, neustálý muzikantský průvan v sestavě a poloprázdné haly, nemůže už snad vůbec nic překvapit.

To, že KINGDOM COME posledních let jsou vlastně osamocený Lenny plus parta nájemných muzikantů, se všeobecně již nějaký ten pátek dobře ví. Jenomže ještě nikdy neměl maestro tolik odvahy (či drzosti, chcete-li), vykašlat se ve studiu na jejich služby a spolehnout pouze na svůj vlastní potenciál a hráčské schopnosti. Nu, děje se tak nyní, prostřednictvím novinky „Independent“, snad jen s programováním pomohl zkušenější Martin Langer.

Nahrávka je ostrá jako břitva, žádný vylámaný žabikuch starého parda. Od úvodní "I Can Feel It" se do vašeho mozku zakousne hustý kytarový riff, evidentně podladěný, slušivé samply hrnou celou rytmiku pěkně zespoda a do toho všeho nezaměnitelný hlas našeho srdcerváče. Bicí jsou samozřejmě naprogramované, ale odpusťme si prosím zbytečné řeči o nenahraditelnosti živého bubeníka. V dnešní době, kdy si každý tlučoun svoje údery stejně vyrovnává v počítači a kdy není problém nasamplovat vynikající vzorky, jsou tyhle babské povídačky dávno mimo mísu. Bubny jsou zkrátka k nerozeznání, tím se spokojme. Úvodu podobné ingredience zdobí i následující "Mother", je jen naléhavější a mnohem štiplavější, taktéž hodně ironicky namířenou a potemnělou "Americu", průraznou "Religion Needs No Winner", či tradiční rytmické rockůvky jako "Do You Dare" nebo "Easy Talking Hardline". Lenny však umí zahrát i na úplně jinou notečku. Tak kupříkladu "Tears" startuje houpaný rytmus kytary, refrén je výbušná směs s nejvyšším oktanovým číslem, hlas zkreslený, avšak snadno rozeznatelný. Perkuse a hitový refrén, toť "Didn´t Understand", téměř pohodový rokec zase "Need A Free Mind". A zapomenout nesmíme ani na Wolfa zasněnce, s dvěma esy v rukávech v podobě tradičně supersilných balad, tady hladivá "Darling", ale především akustická "Forever" se smyčcovým vrněním v pozadí.

Vybalím to tedy pěkně na rovinu, Lennyho představa o moderním hard rocku nového milénia mě moc baví. Snad jen škoda chybějících partů sólové kytary, při vší úctě k umění hlavní persóny by totiž šikovný „střelec“ mohl výsledku zcela určitě jen a jen prospět. Ale nevadí, třeba se dočkáme příště. Každopádně „Vlčák“ připravil poctivou rockovou desku hodnou svého jména a chrabrého srdce. Štěstí prý přeje připraveným, tak třeba se karta zase obrátí?