Když kdysi čerstvě etablovaná domácí thrashmetalová hvězdička BRIAN došla ke svému brzkému konci, bylo to vlastně tak nenápadné, že spíše než o konci se dalo hovořit o jakémsi pozvolném rozplynutí. Nemalou zásluhu na tom měla ústřední dvojice kapely, kytarista Tonda Rauer a zpěvák Vláďa Šafránek (ex – AUTOGEN), která tak nějak nenásilně došla k závěru, že thrash metal přece jen asi není přesně to, čemu by se chtěla věnovat, a obrátila svou pozornost do zcela jiných, daleko rockovějších vod. Z jedné z nich později vznikli HARLEJ a z druhé ještě před nimi projekt, který neměl (a myslím, že dodnes nemá) na tuzemské scéně obdoby.

Jednoduchým přehozením dvou písmenek z názvu původní kapely tak přišli na svět BRAIN, kapela, která předvedla dokonalý odklon od někdejší produkce BRIANu. Tam, kde dříve vládla síla a rychlost, najednou nastoupila něha a zpomalená, snová atmosféra, v nichž by někdejší opojení těžkým kovem hledal jenom skutečný bloud. Zařadit produkci BRAINu, který dále posílili kytarista Míra Váňa (později studoval americkou Berklee College of Music a produkoval třeba poslední album OLYMPICu „Trilobit“) a bubeník Dan Šůra (jinak třeba KREYSON, JOHN DOVANNI nebo skupina Viléma Čoka) tak nebylo vůbec lehké, ale posluchače to muselo trápit pramálo – vždyť si stačilo říct, že je to prostě krásné. A ano, „krásné“, to je přesně ten přídomek, který si k „Přílivu“, debutnímu a jedinému albu skupiny, můžete spolehlivě dosadit.  

Nad metalem se na něm proto téměř definitivně zavřela voda a uvolněný prostor obsadil tu lehčí a tu zamyšlenější poprock, nakažlivě emotivní a střižený podle silně melancholické šablony, jíž zjevně vedla autorská ruka inspirovaná nějakými hlubokými osobními prožitky. BRAIN jakoby jeho prostřednictvím (a za vydatné pomoci textů Tomáše Miřátského, dalšího Rauerova parťáka) vyprávěli příběhy obyčejného života, které se jim dařilo zasazovat do velmi chytlavých hudebních rámů. Chytlavost však nezůstávala jen na povrchu, nemizela po pár posleších a onen dojem něčeho mimořádného přetrvával stále dál.      

Navzdory celkové délce hracího času a křehkosti zpracovávaného materiálu, pohybujícího se stále i tak trochu na hraně kýče, si však kapela dokázala rozvrhnout síly velmi zodpovědně a „Příliv“ je díky tomu albem nejen naprosto ojedinělým, ale také od začátku až do konce mimořádně silným. Výrazným způsobem to samozřejmě ovlivnil i zpěv Vládi Šafránka, jenž se se svou barvou a výškou hlasu trefil do zamýšleného výrazu BRAIN vskutku obdivuhodně – jen těžko si lze představit, že by se zde jeho role chopil kdokoliv jiný, hlasově třeba sebenadanější.  

Posluchač se tak na celém albu plaví na vlně smutné radosti z lyrické hudby, jež mu kolikrát dokáže pořádně sevřít útroby, a nemá žádný prostor k oddechu. Začíná se titulním „Přílivem“, z nějž je jako nejvíce dokreslující charakteristika zrovna ve vzduchu cítit mořská sůl, a který jasně určuje směr a cíl: lehce, citlivě a důsledně. Skladby jako „Obyčejná láska“, „Když jdeš večer spát“, „Ulice“ nebo „Sluníčko“ to berou ještě s kapičkou pozitivna, všechny ostatní se už definitivně poddávají krásám smutku a zachmuřenému přemýšlení. Nejsilnější mezi nimi jsou pak „Hřbitov“ s neopakovatelnou variací na klasické „nánáná“ a samozřejmě „Propast“, zřejmě nejreprezentativnější kus celé nahrávky, k němuž byl kdysi natočen i klip. Vážně, tolik sdělení tak jednouchou písničkou, to se zkrátka jen tak neslyší.           

Že však umělecky daleko „jednodušší“ HARLEJ se poté natrvalo protlačil na první kolej v zájmu obou nejvýraznějších protagonistů, potkal BRAIN zanedlouho prakticky stejný osud, jako jeho thrashového předchůdce, totiž zmizení v dějinách. Stačili ještě nahrát cover skladby „Přátelství na n-tou“ Petra Nováka na jemu zasvěcené kompilaci „Klaunova zpověď“ a existovalo snad i ještě další demo s nahrávkami pro případné druhé album, ale dál už nebylo nic. Nic stejně prázdné jako místo, které zůstalo po Vláďovi Šafránkovi, který tak náhle a předčasně navždy odešel loni v září.

Album „Příliv“ tak už napořád zůstane jedním z toho nejdůležitějšího, co po sobě tenhle zpěvák zanechal, a bez ohledu na to, jaké byly a jsou osudy jeho protagonistů, pak také skutečným klenotem domácí kytarové tvorby, v níž má své nepřehlédnutelné místo.     

„A z nebe zní jenom smích,
stíny dravců hladových dolů mě provází,
až na zem provází.
Kdo vlastně ví kolikrát,
 nad propastí budu stát, a slyšet z dálky pojď,
neboj se blázne, pojď?“