Další objev post-rockové scény, který žánr výrazně obohacuje a posunuje pryč ze zajetých šablon. Zní to, jako by KING CRIMSON chtěli hrát postrock, přitom se ale zdaleka nedokázali odříznout od svých kořenů. Norská kapela, složená z talentovaných hudebníků, do sebe jako houba nasává progresivní rock a fusion. Naprosto přirozeně pak rozvíjí kompozice podle sedmdesátkových map a neustále překvapuje novými a novými hudebními nápady.

Stejně pestré jsou i polohy a barvy, které k tomu využívá. Kvílící kytary doplňují hamondky, saxofon nebo syntezátory ale nikdy nemáte pocit, že by v tom bylo nějaké násilí. Seveřané míchají styly, nástroje a dynamiku skladeb, ale vše vyznívá velmi organicky a přirozeně.

Hodně mě baví rytmika, která na sebe nijak neupozorňuje, ale pokud se na ni zaměříte, naleznete v ní nesčetně zákoutí, které budete milovat. Všudypřítomná instrumentální zručnost a hravost přitom není samoúčelná, deska přes tu spoustu motivů dokáže cedit odzbrojující emoce.

HUMINOITA je kapela, která svým přístupem naprosto narušuje gradující repetitivnost současných rockových instrumentálních kapel. Z jazzrocku si bere jeho nezaměnitelnou epičnost a hledá pro ni nové cesty. Vytváří tak svébytnou a nezaměnitelnou směs, která je v rámci scény naprosto originální.

Nezapomenu zmínit ani jejich koncert, který byl pro mě naprosto strhující, i když jsem měl pocit, že jsou všichni hudebníci jakoby uzavřeni do svého vlastního světa. Tvořili živoucí organismus, který byl sevřený, soustředěný a naprosto oddaný přítomné chvíli a touze prožít každou notu.