ZU - Ferrum Sidereum
Osmdesátiminutový kolos, na němž se Italové vracejí ke své zemitější, temnější a hutnější podobě. Jejich osobitá, místy až rituální směs progresivních postupů a noiserocku z desky dělá jedno z nejvýraznějších alb tohoto měsíce.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ani jsem nedoufal, že TOMÁŠ PALUCHA dokáže přeskočit laťku, kterou definovala jejich minulá deska „Guru“, ale stalo se. Novinka je zcela jiná, než by člověk očekával. „Guru“ byla barevná kolekce, kdy každé skladbě silně vtiskával charakter host, který se na ní spolupodílel. „Čaro“ je na hosty chudší, ale o to je sevřenější a lépe funguje jako celek. Pomáhá tomu i ustálení sestavy, která se rozrůstá o další pevné členy. Krom dvou základních kamenů, Tomáše a Paluchy, do pevného jádra můžeme počítat i Regála za bicími a Tomáše Vondru z ORIENT a LAVRY.

A ačkoliv je žánrový prostor, na kterém se deska pohybuje, o něco menší, než minule, v tomto případě to vůbec nevadí. Doménou nového TOMÁŠE PALUCHY jsou náladové kompozice, které stojí někde mezi post-rockem a epickou scénickou hudbou.
Prim hraje, stejně jako v minulosti, spolupráce kytaristů, mezi kterými je téměř hmatatelná tvůrčí chemie. Linky se skvěle doplňují a tvoří poetické plochy, které jsou nabité dějem a emocemi. Párkrát jsem si vzpomněl na, pro mě nesmrtelnou, „Gaze“ od THEMA ELEVEN i na Morriconeho. A když už jsem tu ex-kapelu Honzy Tomáše vzpomenul - jestli se o THEMA ELEVEN říkalo, že jsou temný apokalyptický hardcore, tohle je apokalyptický post-rock. Jistou mytičnost má v sobě i základ a kořeny desky. Jméno třetí skladby odkazuje na unikátní čarodějnický dokument HÄXAN z roku 1922, který je jedním z nejzářivějších klenotů staré švédské kinematografie. Vzhledem k tomu, že TOMÁŠ PALUCHA hráli živý doprovod na jeho promítání, je tu přímá linka jak na jednotlivé motivy, tak na název alba.
Čtěte také: TOMÁŠ PALUCHA - Guru / recenze
„Čaro“ si rádo hraje s repeticemi, rozvíjením motivů a kapela si moc dobře uvědomuje, že i z minimalistického motivu lze při variování vymáčknout emoční uragán. Nejvýraznějším elementem mimo kapelu je Tim Remis (SWEET COBRA), který svou kompozicí desku uvozuje a zakončuje a právě závěrečná skladba „Romulus“ je skvělým příkladem toho, jak jde prostým dynamickým pohupováním na pár nápadech udělat epický skvost. A když jsme u těch hostů, krom občasného mluveného slova jsou nepřeslechnutelné i šetrně používané ženské vokály, o které se postarali Markéta Štechová a Barbora Zelníčková. „Čaro“ je zatím nejzajímavější letošní domácí deskou, která plave (nejen) v postrockových vodách.
Letošní rok je velmi bohatý na silné domácí desky. Toto je bezesporu jedna z nich.
8 / 10
1. Remus
2. Ursiny
3. Häxan
4. Nomad
5. Hroub mouder
6. Schlaftrunk
7. Heavy Breathing
8. Romulus
Čaro (2018)
Guru (2016)
Kámen Mudrců (2016)
Tomáš Palucha / Unkilled Worker Machine - Tomáš Palucha / Unkilled Worker Machine (2013)
-bez slovního hodnocení-
Osmdesátiminutový kolos, na němž se Italové vracejí ke své zemitější, temnější a hutnější podobě. Jejich osobitá, místy až rituální směs progresivních postupů a noiserocku z desky dělá jedno z nejvýraznějších alb tohoto měsíce.
Závan starých dřevních časů. Doom a heroický heavík pod jednou střechou. Hektické i epické. A samozřejmě i dost patetické, ale nějakým záhadným způsobem mě to baví. Fanoušci fantasy a CRUEL BARBARIAN, ať si přidají bod nebo dva.
Náplast na všechny uniformní kapely a genericky znějící produkce. Homogenní slepenec noise, math rocku, free jazzu, metalu, industrialu, ambientu a elektroniky v terapeuticky znějícím podání a nápadně „toolovském“ kabátu. Pohlcující a transformativní.
Druhá ukážka z pripravovaného albumu ukazuje dozrievanie od uctievania TOOL smerom k osobitejšej produkcii (inšpirácie sú aj naďalej priznané) a konečne aj sebavedomejšiemu vokálu. Zvedavosť a očakávania rastú.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) se svou novou skupinou hrne celkem melodickou metalcore polohu. Ale úplně krotké to naštěstí není. Debut "The Light Age" mi nesedl, tohle EP už mi díky své energii vyhovuje více.
Stylově surový death těchto Britů nese depresivní dystopickou tematiku posledního města na Zemi. Hudba je to tedy ponurá a "zkažená" silnými vlivy deathcoru, současně brutálně nemilosrdná.
Nový rok se zvolna rozjíždí, je tedy na čase protáhnout artritické oudy. A tihle Holanďané k tomu nabízí znamenitou příležitost. Necelá půlhodina ryzího meloblacku, který je dostatečně řízný, chytlavý i atmo, ozdobený raně borknagarovským nádechem.





