BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou nahrávky, u kterých stačí vědět, kdo je má na svědomí a domyslet si zbytek je pak už jen otázkou několika vteřin. Existují výjimky potvrzující pravidlo, ale tato to rozhodně nebude. Lidé spojení s kapelami jako MISERY INDEX anebo CATTLE DECAPITATION otevírají po třinácti letech rakev s nápisem CAST THE STONE, aby na nás nahrnuli energicky hodnotnou dávku staromilského deathového chrástění.
Inspirací jim však protentokráte spíše než zámořská větev smrtícího kovu bude jeho severské hnutí, které vrcholilo v devadesátých letech minulého století. Tedy spíše než do plných hrnutá brutalita je na tomto EP ke slyšení slušivé provedení sice obhroublého, ale melodií se v žádném případě stranícího death metalu. Navzdory převažujícímu vlivu göteborské školy se zde mísí hned několik proudů, které můžeme řadit spíše do Evropy než na druhou stranu Atlantiku.
Ryze moderní zvuk shazuje z kolekce přívlastek prázdného retra a spíše než na snahu kapely přehrávat již dávno přehrané, ukazuje její ambici vzít staré postupy a s vlastním pohledem na věc je předložit posluchačskému lidu. S tímto záměrem jde pochopitelně do studia snad každý a ne vždy se tento podaří. Tentokrát však lze za podupávání do rytmu jednotlivých skladeb vyjádřit spokojenost. Jako celek nahrávka totiž pěkně a svižně odsýpá, v jednotlivých kompozicích si to skupina příliš nekomplikuje a přestože „Empyrean Atrophy“ není jen jednoduše odhoblovanou nakládačkou, v těch rozhodujících momentech volí CAST THE STONE spíše silovější a tudíž i jednodužší řešení.
I navzdory tomu se však Američané nebrání nahrávce na smeč v podobě momentů ve skladbách, kdy se vysloveně žádá nějaká ta vyhrávka anebo kytarové sólo. I z tohoto pohledu lze říci, že se pohybujeme v mezích poctivě odvedeného standardu. Máme tady sice jednu skladbu poměrně velkorysé stopáže („The Burning Horizon“), avšak ani to neznamená, že by se měly opouštět předem stanovené hranice. Její lehce epický nádech a asi ponejvíce „severské“ pojetí spočívající ve svěží a podmanivé, avšak zároveň z celku ani příliš nevyčnívající melodice, jsou velmi příjemným oživením této téměř půlhodinové nahrávky.
Poctivě odvedený standard může sice znamenat i sterilní nudu, ale v tomto případě jde spíše než o slušně zvládnuté cvičení předem stanovené látky, o velice šikovně seskládanou smrtící mozaiku, jež zaujme jak pamětníky, tak i nové příchozí. Hudebního retra je v současnosti všude plno a ne vždy ke všeobecné spokojenosti, ale házet do této škatulky i CAST THE STONE by bylo poněkud příkré. Ano, „Empyrean Atrophy“ svoji inklinaci ke staré škole nezapře, ale její provedení, od produkce až po způsob odehrání, vypovídají o všem možném, jen ne o bohapustém hledění do minulosti. Prostě a jednoduše – toto je tradiční death metal pro rok 2018!
Death metal tradičního (evropského) provedení se současným pohledem na věc.
7,5 / 10
Andrew Huskey
- vokály
Derek Engemann
- basa, vokály
Jesse Schobel
- bicí
Mark Kloeppel
- kytara, vokály
1. As The Dead Lie
2. The Burning Horizon
3. Standing in the Shadows
4. A Plague of Light
5. Empyrean Atrophy
6. Jesusatan
Empyrean Atrophy (EP) (2018)
Dark Winds Descending (2005)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Agonia Records
Stopáž: 26:30
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.