Že toto trio z amerického Savannah nemíní ani letos jakkoliv přemýšlet o revizi svého hudebního směřování, je jasné prakticky ihned, co odezní mluvené intro „A Perfect View Of Absolutely Nothing“. BLACK TUSK už zkrátka mají ten svůj sludgemetalový obhroublý kolotoč na doživotí, to ovšem ale zcela dobrovolně. Veškeré očekávání a dotazy s tím spojené se tedy před každou jejich deskou zredukují pouze na obligátní „Bude nás to zase bavit i tentokrát?“

Odpovím hned úvodem. Ano, bude! Jsou tady ale jisté výhrady, které bych mohl mít k ještě výraznější tendenci k zjednodušování skladeb. Američané zkrátka svůj styl doslova ohlodávají na kost a osobně si moc neumím představit, jak to celé při tomto vývoje dokáže zapůsobit příště. Teď je však na podobné úvahy ale ještě příliš brzy. Proto raději zkonstatuji, že dvanáctka zde zastoupených písní (včetně již zmiňovaného intra) si to skutečně tradičně hrne v hodně nabroušeném a přímočarém tempu.

Že to dokáže znít i skvěle a počertech funkčně, dokáže odpíchnutá nakládačka „Lab Rat“. Jeden rytmický a melodický motiv, během kterého se pěkně prostřídá celá trojice hlasů v kapele je ideálním elaborátem na téma „Nakopat muzikou prdel“. A takhle přesně BLACK TUSK fungují od svých počátků a takhle přesně budou fungovat i nadále. Kde se nedostává až tolika nápadů, tam se vše vynahrazuje vztekem a energií podanými v luxusně zuřivém provedení.

Máme tady sice i nyní pár uvolňujících cvičení, tvořících jen malé plochy jednotlivých skladeb (např. rozjezd ve „Scalped“). Jejich účel je povšechně jasný – nechat nebohého posluchače trochu vydechnout a pak to do něj znovu a ještě více napálit. Na tomto poli jižanská trojice stále dominuje a jen těžko hledá sobě rovného. Z tohoto pohledu by vlastně jakékoliv „vylepšování“ jejich dřevurobecké hoblovačky kytarovými vyhrávkami, byť i zde se jich nakonec pár najde, anebo snaha ji povýšit o „level výše“ byly naprosto kontraproduktivní a ani by moc nedávaly smysl.

Ačkoliv jsem si s touto nabroušenou cháskou už v minulosti zařádil i o poznání více, letošní party mi nakonec po rozpačitém rozjezdu (rozuměj po prvním poslechu) přišla opět v pohodě. Má to grády, má to odpich, hnětá to a kytary hoblují, až lítají piliny všude kolem. Tak o co k***a vlastně jde?