Post-hardcore je zvláštní žánr. Schizofrenní. Spojuje v sobě hardcoreovou naštvanost, hněv, křik, zlobu, uvolnění vnitřních běsů s rozjímavým poklidem, meditativností, atmosféričností, náladotvorností. A tohle spojení není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Není to pouhá juxtapozice, pouhé slepení A a B. Musí tu být vnitřní vazby, propojení, ale i pnutí.

 

Švýcaři OREGON TRAIL (název, který by slušel spíše nějaké ostetsonované bandě z amerického středozápadu, ale čert to vem) nejsou na scéně nováčci. Za sebou mají split s místními žánrovými souputníky SXOKONDO i plnohodnotné album „Century“. Nyní přicházejí s nebývale vyzrálým albem „h/aven“, které vyšlo letos šestnáctého února.

A je radost tuhle osmiskladbovou kolekci poslouchat. OREGON TRAIL si totiž dokázali proklestit svou vlastní cestu stylovými úskalími. Lehce (ale skutečně jen lehce) se přiklánějí k atmosférickému pólu své škatulky. A i když nemají tendenci k dlouhým snivým pasážím, daří se jim posluchače odvléct s sebou na psychedelií vonící výlety. Zároveň však zůstává dost prostoru na křičený hněv, beznaděj a žal. Jako bych z OREGON TRAIL slyšel islandské SÓLSTAFIR někde na rozhraní mezi jejich svébytným post-rockem a blackmetalovými kořeny. 

 

Ten název nebude náhoda, hudba těchto Švýcarů skutečně evokuje westernové krajiny. Ne, není to Ennio Moriconne, ale kytary znějí podobně vyprahle. Není to však prázdná pouštní nehybnost, jejich hudba spíše připomíná pádící, svižně neústupné stádo bizonů. Melodie jsou velmi subtilní, ale účelné. Není potřeba tvořit kudrlinky, když jednoduchý oblouk bohatě postačí. Občas se před kytary protlačí klávesy („Aimless At Last“), ty však za sebe opět skládají jednotlivé jednoduché akordy. OREGON TRAIL si umně pohrávají s gradací, kdy jsou – jako třeba ve skladbě „Everlasting Walks“ – schopní litanicky vršit jedno dvouverší od poklidu ke křiku. To vše je doprovázano velmi jemným kytarovým doprovodem, aby pak kapela nečekaně zarazila do posluchačovy hlavy klín v podobě špinavé hlukové stěny. Nikdy se však neztrácí čitelnost, na svém místě zůstávají i ony jednoduché, funkční melodie.

 

Jsou momenty, kdy kolečka přesně zapadnou na svá místa a stroj se nezastavitelně rozjede. Deska „h/aven“ OREGON TRAIL je přesně ten případ. Samozřejmě, je to subjektivní. Ale málokdy mám chuť si desku potom, co dohraje, pustit znovu. A tady to není jenom chuť, tady to skutečně dělám.