Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Post-hardcore je zvláštní žánr. Schizofrenní. Spojuje v sobě hardcoreovou naštvanost, hněv, křik, zlobu, uvolnění vnitřních běsů s rozjímavým poklidem, meditativností, atmosféričností, náladotvorností. A tohle spojení není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Není to pouhá juxtapozice, pouhé slepení A a B. Musí tu být vnitřní vazby, propojení, ale i pnutí.
Švýcaři OREGON TRAIL (název, který by slušel spíše nějaké ostetsonované bandě z amerického středozápadu, ale čert to vem) nejsou na scéně nováčci. Za sebou mají split s místními žánrovými souputníky SXOKONDO i plnohodnotné album „Century“. Nyní přicházejí s nebývale vyzrálým albem „h/aven“, které vyšlo letos šestnáctého února.
A je radost tuhle osmiskladbovou kolekci poslouchat. OREGON TRAIL si totiž dokázali proklestit svou vlastní cestu stylovými úskalími. Lehce (ale skutečně jen lehce) se přiklánějí k atmosférickému pólu své škatulky. A i když nemají tendenci k dlouhým snivým pasážím, daří se jim posluchače odvléct s sebou na psychedelií vonící výlety. Zároveň však zůstává dost prostoru na křičený hněv, beznaděj a žal. Jako bych z OREGON TRAIL slyšel islandské SÓLSTAFIR někde na rozhraní mezi jejich svébytným post-rockem a blackmetalovými kořeny.
Ten název nebude náhoda, hudba těchto Švýcarů skutečně evokuje westernové krajiny. Ne, není to Ennio Moriconne, ale kytary znějí podobně vyprahle. Není to však prázdná pouštní nehybnost, jejich hudba spíše připomíná pádící, svižně neústupné stádo bizonů. Melodie jsou velmi subtilní, ale účelné. Není potřeba tvořit kudrlinky, když jednoduchý oblouk bohatě postačí. Občas se před kytary protlačí klávesy („Aimless At Last“), ty však za sebe opět skládají jednotlivé jednoduché akordy. OREGON TRAIL si umně pohrávají s gradací, kdy jsou – jako třeba ve skladbě „Everlasting Walks“ – schopní litanicky vršit jedno dvouverší od poklidu ke křiku. To vše je doprovázano velmi jemným kytarovým doprovodem, aby pak kapela nečekaně zarazila do posluchačovy hlavy klín v podobě špinavé hlukové stěny. Nikdy se však neztrácí čitelnost, na svém místě zůstávají i ony jednoduché, funkční melodie.
Jsou momenty, kdy kolečka přesně zapadnou na svá místa a stroj se nezastavitelně rozjede. Deska „h/aven“ OREGON TRAIL je přesně ten případ. Samozřejmě, je to subjektivní. Ale málokdy mám chuť si desku potom, co dohraje, pustit znovu. A tady to není jenom chuť, tady to skutečně dělám.
Ne vždy se stane, aby deska sváděla k okamžitému opakovanému poslechu. Švýcarům OREGON TRAIL se to daří, album „h/aven“ je překvapivě kompaktním celkem.
8,5 / 10
Skladby
1. Sun Gone Missing
2. Aimless at Last
3. Everlasting Walks
4. Aven
5. Safety of the Storm
6. Hound's Will
7. Candles
8. Marble Grounds
Pět nokturn, pět podob doom metalu. Tato francouzská kapela ztvárnila různé přístupy k tomuto žánru. Co skladba, to jiné hudební zpracování, jiný druh vokálu, přitom se drží jen mantinelu pomalého melancholického metalu. Neosobité, ale zajímavé.
Balzám na uši v podání švédské kapely přináší výraznou inspiraci SLEEP TOKEN, přesto si zachovává mnohem větší tvrdost. Popová poloha je chytlavá, ale nepodbízivá. Deska je tak progresivní, emotivní i temná zároveň.
Minulá deska mě zaujala a aktuální dílo mě rovněž mile překvapilo. Temný, poněkud teatrální metal se však dokáže blýsknout nejedním zajímavým motivem či refrénem (ženský sbor „The Blind Eye of Antichrist“). Často citují MOONSPELL, ale to není ku škodě.
Metalcore šmrncnutý vyhroceným screamem se zpěvačkou v čele. Mírně neuhlazené, občas sklouzávající ke klišé, ale jinak velmi solidní emotivní deska plná zajímavých hudebních zákoutí.
Masivní, přitom precizně vystavěné EP, které stojí někde na pomezí sludge a post-rocku. Spolupráce s Geoffem Ricklym v rámci lehce stonerové skladby se hodně vydařila. Je toho ale málo. Čtyři skladby u PELICAN namlsají, nezasytí.
Moderní progresivní hudba, vlastně takový komplexní post metal, který vstřebal klasiku prog rocku i metalu, ale též djent, metalcore či post hardcore tendence. Již předchozí EP stála za poslech, nyní je to přímo výborné. Už se těším na celou desku.
Hellenic dark metal model 1999 s láskou dělaný pamětníky. Ano, dosavadní dvě alba Řeků byla hudebně odvážnější a explozivnější, ale novinka mi navzdory nevyrovnanosti a pochybné úrovni čistých vokálů chutná. Na podobné hudbě jsem vyrůstal a to se počítá.