Vlna návratů kapel z devadesátých let neutichá. Po tom, co jsme si loni v létě užili velmi pěknou desku britských SLOWDIVE, nám na druhé straně Atlantského oceánu ohlásila prostřednictvím nového alba návrat další, tentokrát už poměrně pozapomenutá skupina.

Post-hardcoroví QUICKSAND pocházející z největšího amerického města měli doposud na svém kontě toliko 2 desky, které jim vyšly v rozmezí let 1993 a 1995. Pak šlus, konec, rozpad, rozchod muzikantů do jiných kapel a postupný sešup směrem do složky s kdysi nadějnými interprety, na nichž si dnes vzpomene už jen pár skalních. O to větší bylo překvapení, když newyorská kapela ohlásila v roce 2012 seriózní reunion, podpořený několika koncerty.

Chvíli to sice trvalo, ale máme tady konečně po dlouhých 22 (!) letech její třetí album. Jaká asi může být nahrávka někoho, kdo se pokouší po tak dlouhé době navazovat na svoji předešlou tvorbu? Bude to znít možná trochu překvapivě, ale QUICKSAND se skutečně podařilo pokračovat takřka přesně tam, kde skončil předchůdce „Manic Compression“ z roku 1995.

Pravda, dnes už to nejsou žádní divocí mladíci plni neukočírovatelné energie, ale co rozhodně albu „Interiors“ nechybí, jsou entusiasmus a muzikálnost. Tedy atributy, jenž zdobily skupinu i v době, kdy se honosila přívlastkem nadějná.

Ve své době byli QUICKSAND přirovnáváni k FUGAZI anebo HELMET, přičemž v porovnání s těmi druhými rozhodně nepálili tak ostrými náboji. Jejich hudba vždy spojovala jistou nepopíratelnou dávku melancholie s hardcorovou výbušností, což ve výsledku tvořilo velmi lákavou a neotřelou směs. Je až s podivem, že s aplikací stejných mustrů zní skupina i dnes, po více než dvou dekádách, stále svěže, zajímavě a neskonale podmanivě.

Jednotlivé skladby lze v té základní podstatě charakterizovat jako rockové, s tím dodatkem, že ony ozvěny divokého hardcore jsou zde stále slyšitelné. Přidal bych navíc ještě malé upozornění, že mohou obsahovat i velmi zbytkové prvky typického lomozivého kytarového soundu raných a již zmiňovaných HELMET.

Čtveřice (na fotografiích chybí kytarista Tom Capone) však v první řadě jednoznačně sází na melodie, které sype z rukávu se stejnou kadencí, jako falešný hráč trumfové karty. Pokud nepodlehnete ani magickému refrénu páté skladby v pořadí („Cosmonauts“), tak se zcela míjíte se žánrem desky a dál už to s ní ani zkoušet nemusíte. Pro ty ostatní jsou tady další skvělé vály, které doslova vládnou svojí obyčejností.

Skutečně, přirozenost, s jakou plyne tato deska bez nějakých, řekněme, excesů anebo vrcholů může na základě mých slov svádět k dojmu průměrnosti, ale právě ona nenucenost, uvolněnost a, ač to slovo v recenzích moc rád nemám, tak i pohoda jsou v tom nejlepším slova smyslu nakažlivé.

Pokud bych i navzdory předchozímu odstavci měl přeci jen vyzdvihnout nějaké skladby čnící nad ostatními, tak se vrátím k již vzpomenuté „Cosmonauts“, kde bolístky způsobené hutným kytarovým nájezdem hbitě ošetří tklivý hlas Waltera Schreifelse. To samé a v ještě mnohem působivějším provedení se děje v nádherné „Hyperion“. Kytary často zvolní nátlak, tempo vás lehce uklimbá a další skvostná melodie v refrénu dorazí. Jak prosté ale jak účinné!

„Interiors“ je zvláštní deska. Náladou a kompozičními postupy teleportuje do devadesátých let, ale přesto z ní ani na moment nečpí retro kalkul. Je to totiž zároveň i deska úpřímná, s chutí zahraná a deská skvělá. Čím dál více přemýšlím nad tím nazvat tuto původně nenápadnou nahrávku jednou z nejlepších, které se v právě proběhnuvším roce urodily.