Smrtící kov můžeme směle řadit k tradičním a konzervativnějším metalovým (sub)žánrům, přesto však už několik posledních let probíhá i v jeho nitru poměrně zajímavý a pestrý vývoj. Pomiňme nedávné krátkodeché trendy typu deathcore a soustřeďme se tentokráte na vlnu technicky nabušených a povšechně energických kapel, které se nám snaží vymlátit díru do hlavy poněkud sofistikovanějšími prostředky, než tak činili první deathoví nevycválanci někdy v osmdesátých letech.

Italové THE MODERN AGE SLAVERY (dále jen TMAS) jsou exemplárním příkladem moderní deathové kapely, která se toho takříkajíc nebojí. Po deseti letech existence je „Stygian“ jejich teprve třetím albem, ale jak se s oblibou říká, méně je někdy více. Deset let zároveň znamená, že už byste jako interpret měl mít vychytané mladické nedostatky a zároveň mít o svém směřování jasno.

Devítka skladeb nabídnutých touto deskou je toho docela výmluvným důkazem. Po odeznění nezbytného intra se vyvalí doslova záplava kytarových riffů a neúnavně pádících bicích. Italové šikovně skládají střípky různých v nedávné minulosti definovaných žánrových pouček, přičemž jim celek dokáže pěkně držet pohromadě.

Chvíli posloucháme natlakovanou jízdu, podpořenou lehce blackující kytarovou linkou („The Reprisal Within“), navracíme se o pár let zpět, kdy výšezmiňovaný deathcore byl na vrcholu své moci (např. „Miles Apart“) či si rádi zavzpomíname na zlaté období djentu („The Theory of Shadows“), avšak naštěstí ani v těchto chvílích nelze ve vzduchu cítit odér krmi s prošlou lhůtou spotřeby.

Technicky jsou TMAS na patřičné výši, což jim pak kromě nezbytného fokusu na udržení celé te mašinerie pohromadě uvolňuje ruce i na často poměrně úspěšné pokusy o nastolení atmosféry. Ta by se dala charakterizovat jako odlidštěná, chladná, neklid vyvolávající a nijak tyto pocity ani nezmírní četná a slušivá kytarová sóla, jež často pomáhají ředit maximálně napresované hudební napětí.

Naskýtá se samozřejmě logická otázka, zda-li při tom všem perfekcionismu a snaze znít jako současná žánrová špička; pročež by se tímto albem k ní skupina ráda připojila, zůstalo i místo pro nějakou osobitost? Tady už se pozitiv až tolik nedostává. Italové sice rozhodně patří k těm kvalitnějším a zaznamenáníhodným spolkům, leč na čelní pozice ještě lecos chybí. Právě ona absentující osobitost a originalita by jim v tomto směru velmi pomohla. Deska totiž navzdory svojí kvalitě zní poměrně uniformně a ve vší své důsledné žánrové formálnosti jen sotva překvapí.

Na každý pád máme co dělat se slušivým představitelem moderního death metalu a pokud si odmyslíme tradičně zesílenou produkci, prostou jakékoliv dynamiky a v porovnání se žánrovými veličinami i uniformitu a předvídatelnost, nechat se zválcovat tímto rarachem jinak zůstává stylově brutální záležitostí.