To, že je Japonsko v rámci postrockové hudby velmoc, která stvořila legendy typu MONO nebo BORIS, asi není zapotřebí připomínat. Půjdeme-li od Japonska na západ, tak i u jejich západních sousedů se dá najít spousta zajímavých kapel typu jihokorejských JAMBINAI. Pokud bychom šli západně ale dál, dokázal bych se opřít jen o jedno jméno. O nějaké čínské postrockové kapele jsem poprvé slyšel až v roce 2013, kdy WANG WEN vydali svůj split se švédskými instrumentálními čaroději z PG.LOST. Vzhledem k tomu, že v lednu zahrají na Strahovském kopci, si dovolím připomenout jejich sedmé studiové album.

Od roku 2003, kdy vydali první album, WANG WEN ušli dlouhou cestu. Od kapely, která vyznávala víceméně tradiční postrockové vzorce, vyrostli ve velmi svojský hudební samorost s mnoha přesahy, ve kterém na poslední desce nalézám odkazy na ty, kteří svoji cestu hledají v méně probádaných prostorech, jako YNDI HALDA nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Zdaleka nejen to, mnohdy máte pocit, že posloucháte experimentálnější a minimalističtější verzi Ennio Morriconeho nebo modernější PINK FLOYD. Miluji kapely, jejichž hudba sama vám vede fantazii a působí jako zvukomalba nebo příběh a tohle je přesně ten případ.

Výrazové prostředky WANG WEN se v současnosti neomezují jen na kytaru, basu a bicí, ale uslyšíte tu smyčce, samply, trubku… A vše jsou schopni na sebe vrstvit a skládat s tím, že každou chvíli nalézáte instrumentální zajímavé nápady, hravost i místa, která s vámi pohnou po citové stránce. Jen málokdy dochází k nějakým bouřlivým erupcím, ale oč vzácnější tato místa jsou, o to jsou drtivější. Pokud hledáte zajímavý objev, který se trochu vymyká šablonám, tak s poslední deskou WANG WEN nesáhnete vedle.