OK, pokračujeme v mém oblíbeném seriálu „kapely, které chutnají jako tenkrát“. Jak říkával starý dobrý true detektiv Rust Cohle: „Čas je plochý kruh.“ Nemusíte jezdit na Nový Zéland, konkrétně do Wellingtonu, abyste si ověřili, že to je pravda. Stačí si na dálku poslechnout zástupce místní metalové komunity jako brutální drtiče lebek NUMBSKULL, kteří uctívají staré NAPALM DEATH (a demíčka vydávají na kazetách), pra-blackem páchnoucí rubače BLOOD KNIGHT, kteří předstírají, že garážové časy VENOM nikdy neskončily, nebo o poznání optimističtější melodiky RAZORWYRE, jimž zachutnal NWOBHM toho nejklasičtějšího střihu – takže džínové kraťasy zařízlé a jazyky vyplazené.

Zkrátka, jestli vás sere, že osmdesátá léta jsou v trapu podobně jako vaše mládí, emigrujte do Wellingtonu. Nepochybně tam narazíte na lehce obskurní trio, vystupující pod zakaleným logem STÄLKER. Daif, Nick a Chris působili ve všech kapelách, které jsem jmenoval v prvním odstavci. Kluci zjevně rádi žijí v minulosti, což potvrdí i jejich šatník plný černé kůže, nátělníků a pyramid. Starou dobrou metalurgii studují na debutu „Shadow of the Sword“ s gustem antropologů. STÄLKER se od ostatních projektů svých členů neliší v tom, že jako nekromant tahá z hrobu kosti lehce ohnilých a evolučně změněných žánrů. Liší se pouze v tom, že místo grindu, blacku nebo hevíku křísí démona pralesního metalu, který ještě nevěděl, jestli bude spíš heavy, thrash nebo speed.

Ano, toho metalu, který se neopíral o sbory, nejmelodičtější kytarové vyhrávky a cukrující fantasy hymny. Primitivní rubající riffy, bublavá basa, bicí uhánějící s větrem o závod, zpěv připomínající spíš štěkot vzteklého psa… Taková ta hutná matérie, kterou když dostal do ruky Dave Lombardo a spol., vyrobili z ní thrash metal. A když ji dostali do ruky nejmenovaní Hamburčané… Takhle, pokud máte rádi trylky a šlehačkové refrény, které posléze zavedla německá škola, odejdete odsud ošklivě zpráskaní, i když o STÄLKER klidně můžete bez uzardění tvrdit, že hrají speed. Ale takový ten speed, který ještě nevěděl, co z něj časem bude za teplárnu. „Shadow of the Sword“ sice disponuje pár hovězími falzety (no, spíš neartiulovaným ječením), ale místo propracovaného intonování vyznává jen plivání řácky primitivních názvů tracků. Pokud si je doma zadeklamujete tak, jako byste si chtěli odfusnout při každé slabice, máte dobrou představu, jak to STÄLKER válí. Narýsujte imaginární linii, která spojí rané ACCEPT, ANTHRAX, METALLICU i SLAYER, dostanete hrubou představu, kam v metalové konstelaci patří tohle trio. Je to málo? Řeknu to takhle: ano, asi je. Ale když si už týden poštěkáváte naprosto toxický refrén „Demon Dawn“, je to vlastně až moc.

Tohle trio prostě ovládlo pravěkou magii metalu a uhnětlo desítku hliněných bůžků naprosto insitních tvarů, které nicméně jen těžko dostáváte z hlavy. „Shadow of the Sword“ pádí jako splašený černý oř od první chvíle, zpomalí nanejvýš ve chvíli, kdy si Daifova kytara tře kopyta o kamennou zem, aby vzápětí vypálila kupředu s dalším zavalitým riffem. A tohle album má v ruce ještě jeden trumf. Nejen že napodobuje dobové kompozice a feeling. Ono fakt zní, jako by vypadlo z kadeřavé řitě osmdesátek. Tučnému, masitému zvuku přísně diktují tlustoprdelná Nickova bicí, která neustále duní i zvoní. V perfektně čitelném mixu má každý instrument svoje pevné místo, snad jen vokál se drží až překvapivě vzadu. O to lépe vynikne „vinylová“ dynamika (11 je hezky zelené číslo), z níž těží i basa – chvíli jen tvrdí muziku, aby vzápětí vystoupila do třaskavé ofenzivy. Prostě žádný nesmyslně komprimovaný armabeton, ale hezky nadýchané zvukové lůžko, do kterého je radost se svalit.

Říkat o STÄLKER, že hrají na jistotu, je jako říkat o Mírovi Roznerovi, že není zrovna brilantní rétor. „Shadow of the Sword“ je svatý grál zpátečnictví, džihád proti jakékoliv progresi. „Shadow of the Sword“ kvapí dopředu s vehemencí výstavního metalového pudla, nezabrušuje do žádných experimentů a světe div se, necelých čtyřicet minut nepřipustí žádnou nudu, jen lehké náznaky stereotypu. Můžu snad jenom s lítostí konstatovat, že debut již bohužel neaktivních RAZORWYRE „Another Dimension“ byl ještě o něco chytlavější a vymazlenější záležitostí, ale to je spíš drobný povzdech stranou.

Ptáte se, proč něco jäko STÄLKER v roce 2017 poslouchät? Nä to mám jedinou odpověď: páč je to METÄL, VOLE!