Jednička se vzala téměř nečekaně a dodala Marveláckému vesmíru nový rozměr. Vtip, lehkost a nadhled. To, jak to bude pokračovat, naznačuje vlastně už první scéna, ve které stará dobrá parta likviduje obrovskou vesmírnou zubatou chobotnici. Kamera však ostří na maličkého enta Groota, který roztomile cupká ve snaze tančit, a za ním na pozadí probíhá bitva. V kontextu celého filmu to znamená to, že celou dobu příběh ostří na vztahy a rodinu a na pozadí toho se odehrává jakoby mimoděk zápas o osud galaxie. Každá z postav tu vlastně řeší nějakou rodinnou nebo alespoň vztahovou peripetii.

S tím souvisí i hlavní padouch, který tentokrát není ani velkou postavou universa, jež by děj celého vesmíru posunula o kus dál nebo odhalila další zásadní informace o kamenech nekonečna, ale je zapletena právě do rodinného dramatu. V tomto ohledu je parádní, že tu máme záporáka, který nebudí dojem náhodně vygenerovaného a trochu jalového zlouna bez motivace.

Ačkoliv je základní příběh celkem prostý, je na film nalepeno spoustu dalšího balastu, který prodlužuje jeho stopáž na více jak dvě hodiny, a to je problém. Člověk se neubránil zívání a občas i dojmu, že se děj pod tíhou těchto náplav trochu rozpadá.

Další složkou he humor, který funguje. Občas jsem se sám sobě divil, jak tupým fórkům se dokážu nahlas zasmát. Ať už jde o neandrtálského hromotluka Draxe a jeho osobitý styl nebo záškodníka Rocketa, který na svých nepřátelích nenechá nit suchou. Vtip srší vlastně i během úvodních a závěrečných titulků, kde vás čeká 5 (slovy pět) potitulkových scén.

Jednička měla obrovskou výhodu: moment překvapení. Přišla jako blesk z čistého nebe. Dvojka je v mnoha ohledech podobná, v některých dokonce lepší a dotaženější, ale je to už něco, co se opakuje. Ona čerstvost a neokoukanost tu chybí.