Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hodina pryč a přede mnou stále panensky čistá stránka. I když už to samozřejmě dávno vím, opětovně si v praxi ověřuji, že psát recenze na některá alba je kolikrát spíše smutnou a bezradnou nutností, u níž člověk ani necítí tu pravou pisatelskou „radost“. Jistě, vytahuji tím znovu na světlo staré známé hořekování na téma co napsat o desce, která po x-té kopíruje své předchůdce, ale co naplat, kdykoliv jsem si v poslední téměř desetiletce sedl k nové nahrávce kovaných heavymetalistů GRAVE DIGGER, bylo to vždy horší a horší. A nejinak tomu je i s „Healed By Metal“, již osmnáctým zásekem v diskografii německých hrobníků.
I třeba samotní AC/DC, kteří jsou v souvislosti s opisováním sebe sama zmiňováni možná nejčastěji ze všech, tak alespoň již od devadesátých let minulého století činí v poměrně dlouhých pauzách mezi jednotlivými alby. Ale GRAVE DIGGER ne, ti to do nás hrnou v plus mínus dvouletých pauzách hlava nehlava, takže už mají na kontě dokonce o jednu studiovou nahrávku více než třeba právě zmiňovaní Australané, kteří tu svou rockovou káru táhnou o nějakých deset let déle.
Co z toho plyne, je jasné. I z prostého srovnání výše zmíněného počtu alb na léta existence, když už jsme u toho, jakož i ze srovnání pomyslné světské slávy, vyplývá, že GRAVE DIGGER už nejspíš nenahrávají nic moc. A hle, ono je to skutečně tak…
„Healed By Metal“ rekapituluje všechny neduhy kapely ze zmíněných posledních deseti let a tam, kde by to třeba mohlo vypadat, že to tak ve skutečnosti není, to ještě pro jistotu zdůrazňuje. Kloudné nápady zde vlastně neexistují, použité riffy jeví známky opakovaného skupinového znásilnění a pohození v tmavém rohu heavymetalové márnice (kde je sice poslední dobou živo, ale do podobně temných míst rozhodně nikdo nechodí) a stručné a úsečné refrény, které by to měly vše korunovat, jsou úderné asi jako projev Gustáva Husáka v roce 1989. Zajímavá či neslyšená sóla, zajímavé či neslyšené melodie nebo alespoň nějaké to adrenalinové vzrušení, jež bylo poctivému heavy metalu vždycky nejvlastnější, nic z toho tady nehledejte, protože to tu zkrátka není (a už dlouho nebylo).
Ani snad nevyčnívají, ale spíš tak nějak z toho všeho balastu jen vykukují málem už tradiční tři jakžtakž poslouchatelné skladby (titulní „Healed By Metal“, „Hallelujah“ a závěrečná „Laughing With The Dead“ – ta navíc s alespoň částečným oprášením někdejších basových předností Jense Beckera), ovšem to dodávám už jen tak ze slušnosti, ne, že by to mělo něco zásadního na mém hodnocení „Healed By Metal“ měnit. A ačkoliv to tak podle titulku nového alba nevypadá, připadá mi, že GRAVE DIGGER by prospěla léčba čímkoliv jiným, jen ne (heavy) metalem.
1. Healed By Metal
2. When Night Falls
3. Lawbreaker
4. Free Forever
5. Call For War
6. Ten Commandments Of Metal
7. The Hangman´s Eye
8. Kill Ritual
9. Hallelujah
10. Laughing With The Dead
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.
Nový singl z černopáteční edice je postaven na totožné (!) melodii, jíž vládne i skladba "Maleficus Geminus..." z posledního alba Kladivářů. Minimálně je tedy zjevné, že kapela už se ani nevykrádá, a už to tam prostě práská znovu. Podlé nebo geniální?
Vážení přátelé, ano. Naposledy jsem zálibně roztáčel CD těchto Dánů v roce 97 a jako by neuplynul ani rok - na jejich i na mé straně. Nasraností sršící death/thrash hobluje, jak kdyby pánům bylo 21. Přes drobná melodická zvolnění kope KONKHRA do vajec.
Technicky ide o debut, no je zrejmé, že po 37 rokoch kariéry má ex-basáčka PIXIES jasno v tom, čo a ako. Skvele zvukovo zaranžovaný, no krehký alt-rock sa spolu s doskami Kim Gordon a Beth Gibbons zaradí k výrazným tohtoročným albumom od výrazných žien.
Halucinogenní žesťový rituál z londýnského pekla. Temná postmetalová instrumentální bestie, který se opírá hlavně saxofon a rytmiku. Tyto dva elementy tu spolu opět fungují bravurně a to ostatní méně výrazné křoví kolem, celku prospívá.