SIGH - Goh-Ka
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Veľmi príjemne sa počúva tento nový KREATOR. A vôbec, radosť sledovať ich vývoj v posledných rokoch – v štúdiovej a rovnako tak koncertnej forme. Štrnásty album v diskografii päť rokov po veľmi dobre prijatom monštruóznom záreze „Phantom Antichrist“ opäť nikoho nenechá na pochybách, ktože je absolútnou európskou thrashovou špičkou.
Veľmi ma baví, ako vedia Mille a jeho horda s prehľadom zakomponovať do súčasnej tvorby tie najmelodickejšie prvky zo zdanlivo slepej uličky svojho hudobného vývoja – mám samozrejme na mysli temné deväťdesiate roky, keď po albumoch „Outcast“ a „Endorama“ padli KREATOR na svoje komerčné dno, no po umeleckej stránke dosahovali nečakané experimentálne výšiny.

Vrátili sa silní ako nikdy predtým – od roku 2001 a dosky „Violent Revolution“ im jednoducho ide karta na všetkých frontoch. Vydávajú už len dobré a výborné albumy. Ostatné dva kusy sa nebojím označiť za vynikajúce a ten najnovší, v názve gréckou mytológiou inšpirovaný „Gods Of Violence“ dokonca za lepší ako bol jeho mocný predchodca „Phantom Antichrist“. Dôvodom sú práve tie melódie a väčší cit skladateľov pre chytľavé momenty.
Ide o naskutku hymnický album. Veď si len zoberte verným fanúšikom venovanú hulákačku „Hail To The Hordes“, ktorá v mnohom nadväzuje na pecku „United In Hate“ z predchádzajúcej dosky. Alebo štadiónovku „Satan Is Real“, titulnú skladbu, svižný odpich v podobe „World War Now“, singlovú rúbanicu „Totalitarian Terror“ - KREATOR tu proste precízne nahrali songy, ktoré budú stopercentným spôsobom fungovať na koncertoch.
Novinka je presvedčivá aj po zvukovej stránke. Osvedčený Jens Bogren zvolil v jeho štúdiách Fascination Street nadýchanejší, priestornejší, menej natlakovaný zvuk. Úplne perfektne to korešponduje s melodickejšou tvárou kapely, ktorá však zároveň nepostráda prepotrebnú brutalitu. Všetko je tu dokonalým spôsobom vybalansované.
Hit za hitom sa na nás valí. Melodické vyhrávky, jemné symfonické vsuvky v decentných aranžmánoch dávajú ešte viac vyniknúť nekompromisnému thrashovému besneniu. KREATOR sa veľmi umne hrajú s dynamikou skladieb – Mille to veľmi pekne vystihol v najnovšom čísle amerického časopisu Decibel, keď povedal, že KREATOR sú fanúšikovia tradičného metalu a on sám má rád chytľavé skladby. Metal v jeho ponímaní musí byť extrémny a melodický zároveň. „Gods Of Violence“ je v tomto smere vskutku vydarená misia.
Opäť sa natískajú príjemné myšlienky o trvalej udržateľnosti nášho obľúbeného hudobného žánru – veď si to len zoberte, KREATOR sú na scéne od roku 1982, debutovali v roku 1985 a v roku 2017 vydajú takýto fantastický album. Agresívny a súčasne plný hitov. Idem si veru rýchlo pustiť moju srdcovku „Fallen Brother“; ak máte radi sofistikovaný thrash, určite si na „Gods Of Violence“ tiež nájdete to svoje. Thrashový album roka? Je dosť dobre možné, že je o ňom rozhodnuté už teraz v januári.
Thrashový album roka? Je dosť dobre možné, že je o ňom rozhodnuté už teraz v januári.
8,5 / 10
Miland "Mille" Petrozza
- spev, gitara
Sami Yli-Sirniö
- gitara
Christian "Speesy" Giesler
- basgitara
Jürgen "Ventor" Reil
- bicie
1. Apocalypticon
2. World War Now
3. Satan Is Real
4. Totalitarian Terror
5. Gods Of Violence
6. Army Of Storms
7. Hail To The Hordes
8. Lion With Eagle Wings
9. Fallen Brother
10. Side By Side
11. Death Becomes My Light
Krushers Of The World (2026)
Hate Über Alles (2022)
Gods Of Violence (2017)
Dying Alive (Live) (2013)
Phantom Antichrist (2012)
Hordes Of Chaos (2009)
At The Pulse Of Kapitulation - Live In East Berlin 1990 (DVD) (2008)
Enemy Of God (2005)
Live Kreation: Revisioned Glory (Live, CD+DVD) (2003)
Violent Revolution (2001)
Past Life Trauma (Best Of) (2000)
Voices Of Transgression (Best Of) (1999)
Endorama (1999)
Chosen Few (EP) (1999)
Outcast (1997)
Scenarios Of Violence (Best Of) (1996)
Cause For Conflict (1995)
Renewal (1992)
Coma Of Souls (1990)
Extreme Aggression (1989)
Out Of The Dark... Into The Light (EP) (1988)
Terrible Certainty (1987)
Flag Of Hate (EP) (1986)
Pleasure To Kill (1986)
Endless Pain (1985)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 51:43
Produkce: Jens Bogren
Studio: Fascination Street Studios
Nenápaditá hudba, špatný zvuk, slabá produkce. Poslední slušné album bylo Outcast, od té doby to jde s Petrozzou z kopce. Dávno vypotřebovaná inspirace, ale nutnost vydávat nové věci vedou k tomu, že se rodí omletá a rozbředlá hudba, od kdysi skvělých thrasherů.
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Australané WEREWOLVES se s tím nepářou a od debutu v roce 2020 vydávají každý rok jedno album. Možná už jedou v zaběhnutých kolejích, ale jejich energický death metal funguje i na sedmé desce. Tahle parta zkušených hudebníků svůj um prostě dovede prodat.
Sympaticky roztěkaný technický death/thrash metal. Riffy přeskakují v nepředvídatelných úhlech, rytmika neustále podkopává půdu pod nohama a celé album vyvolává dojem kovostroje, který se vymkl kontrole, ale stále dokonale ví, co dělá.
Zajímavá alternativa k AUGUST BURNS RED a jejich aktuální desce „Season of Surrender“. HASTE THE DAY představují to lepší, co současná metalcore scéna nabízí. Jejich agresivně melodické pojetí nezapírá tradice, přichází však v moderním kabátku.
Melancholický post-rock říznutý progresivním popem z Japonska. Překvapí bohatými aranžemi i skvělou prací s dynamikou a emocemi. Pokud překousnete lehce „mňoukavý“ zpěv, čeká vás výborná alternativně-rocková deska.
Trochu teatrální gothic/doom metal (ostatně jsou to Italové, tak se není čemu divit). Po hudební stránce je vlastně zcela v pořádku a má i své světlé momenty. Jen přes ten afektovaný vokál se prostě nemohu dostat.
SEVEROTH opět poctivě plní normu jedné hodiny hracího času v režii výpravného a současně i rozjímavě-meditujícího atmo black metalu. Nejlépe je ve druhé a třetí skladbě, kdy „Waves“ občas připomenou čelní srážku WOODS OF DESOLATION, DRUDKH a LUSTRE.





