Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V posledních letech se nám v black metalu rozbujela taková móda. Jeho reprezentantům přestalo stačit mizantropii demonstrovat černými obaly, klikyháky a pekelným bordelem a udělali si z ní modus vivendi. Jinými slovy, kdo není v kapele sám, ten jako by nebyl (v kapele). Co bylo ještě v předminulé dekádě výsadou magorů, s nimiž by to zjevně nikdo jiný v jedné zkušebně nevydržel (zdravím Varga!), se nyní stalo naprosto samozřejmou součástí černé hry. Z nedávných týdnů můžeme zmínit hned dva příklady – a oba znamenité. Excentrické(ho) Francouze ARS MORIENDI a Švédy, tedy, ehm, Švéda PANPHAGE, kteří/rý zalahodí třeba milovníkům starých ENSLAVED.
Ale zpátky z pěšinek, které vedou mimo Skotskou vysočinu. Není tomu tak dávno, co jsem se na Modré bestii rozplýval nad druhým albem „Aura“ okiltovaného chasníka Andy Marshalla a jeho one man projektu SAOR. Výpravný, náladotvorný a zvukem folkových instrumentů ozvláštněný národní epos se v roce 2014 zahnízdil na vysokých místech (nejen mé) roční bilance. Pokud mě paměť neklame, Andy za tu dobu shromáždil živý ansámbl a začal vystupovat, ale pod většinou nástrojů na nové desce „Guardians“ je opět podepsaný sám. Pokračuje tak v osamělých toulkách zamlženou, deštivou a zvlněnou krajinou domoviny…
Pět skladeb, které nové album tvoří, nemá ani jednou stopáž pod deset minut, ve skutečnosti hned čtyři skladby přetékají minut jedenáct. V kompozičním pojetí se nic podstatného nezměnilo. Marshall skládá epická, prostorná plátna, na něž maluje samostatné, organicky bující příběhy spjaté s národními tradicemi a krajinou Skotska. Výraznou změnou ale prošly aranže. Pokud na albu „Aura“ dominovala metalová sekce, kterou občas doplnily tradiční nástroje, „Guardians“ chemii obrací. Náhle jsou to bodhrán, housle a skotské dudy, které skladbám diktují melodický ráz, zatímco kytary jejich motivy obkreslují a variují. SAOR si libují v plné, mohutném zvuku a nutno ocenit, že i přes variabilitu instrumentů a nižší dynamický rozsah jsou všechny vrstvy dobře čitelné. Co trochu zamrzí je jen neuvěřitelně hutný kopák, který v blast beatech zcela pohlcuje zvuk virblu a desce poněkud ubírá na divokosti.
To je ale de facto jediná výtka, kterou lze ke „Guardians“ mít. Tahle deska je folkmetalový heartbreaker prvního řádu, v němž Marshall dovádí k dokonalosti svou zálibu v tradičních melodiích i zvuku své domoviny. Pět sklad představuje pět hymen s různým typem nálad, které SAOR nechává jemně těkat a přelévat se, přitom ani moment neztrácí ze zřetele jejich členitost a motivickou bohatost. Nespoutává je pevnou strukturou, ale okouzleně rozvíjí tradiční motivy, vrství je od působivého vybrnkávání až po monumentální souzvuk všech složek. Sonické impresionistické malířství i zřetelná deklarace hrdosti a lásky k půdě, ze které SAOR vzešel – „Guardians“ představují to lepší, co lze vtěsnat do pojmu vlastenectví, protože prvoplánově nepózují, ale vtahují do světa neokázalé krásy.
Po lehké prvotní rozmrzelosti z toho, že SAOR přeci jen ubral na přísnosti a přidal na sentimentu, se s dalšími a dalšími poslechy dostavují stavy blízké blaženosti. „Guardians“ znovu posunou Marshalla na čelo žánrových žebříčků, kde jeho svérázná skotská verze „folkish blackgazeu“ obstojí i vedle klenotů typu ALCEST. Skot jednoduše potvrzuje svoji příslušnost k elitě. A i když se to slovo dnes moc nenosí, SAOR si ho zaslouží jako čestný metál.
21 / 04 / 2025 / PRAHA / FUTURUM
Saor, průkopnická kaledonská metalová kapela známá svou podmanivou fúzí melodického atmosférického black metalu s prvky skotského a keltského folku. Pod vedením vizionáře Andyho Marshalla maluje hudba Saor živé zvukové krajiny, které evokují krásu přírody a duši Skotska. K nim se připojí In the Woods, jedna z prvních pagan metalových kapel, Imperium Dekadenz se svým atmosferiským a ambientním black metalem a Cân Bardd...
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.