DVA - Piri Piri
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože se před čtyřmi léty v době vydání doposud posledního studiového alba švédských doomových mágů CANDLEMASS „Psalms For The Dead“ kapela nechala slyšet, že jde o album definitivně poslední, bylo jasné, že dříve nebo později tohle prohlášení pozbude platnosti. Ústřední mozek Leif Edling sice v mezičase onemocněl chronickým únavovým syndromem, takže už nějaké dva roky nevystupuje živě, ovšem o to aktivnější je ve své skladatelské roli jinak (také AVATARIUM a THE DOOMSDAY KINGDOM). Zbytek CANDLEMASS pak neúnavně dál brázdí koncertní pódia, dočasná posila za mikrofónem Mats Levén dokonce byl na sklonku loňského roku jmenován zpěvákem oficiálním a tak už scházela jen nějaká ta záminka, za kterou by se nová nahrávka dala schovat.
K ní došlo letos, kulatých třicet let od vydání proslulého učebnicového debutu „Epicus Doomicus Metallicus“, a Švédové na jeho počest povili čtyřskladbové EP „Death Thy Lover“. K radosti všech jejich fanoušků a věrných posluchačů, jistě, neboť jeho obsahem je nádherná esence samotné kapely, jež vám v okamžiku, kdy se rozezní, provoní nejbližší okolí jako ta nejvoňavější vonná tyčinka a protká ovzduší kolem vás nenapodobitelnou atmosférou švédského vnímání zmaru a chmurné nostalgie.
Vskutku, po těch čtyřech létech půstu (se kterým se navíc člověk jen těžko smiřoval) jsou nové skladby téměř jako malý zázrak. Mrazivé nálady, mistrovské melodie, kouzelné vybrnkávačky a riffy a spolu s tím vším i všudypřítomný dojem stoprocentně fungující špičkové metalové kapely, která zase jednou šlape jako ty Nejvyšší hodinky, měřící nám všem ČAS.
V tomto duchu se pak není co divit, že všechny čtyři nové skladby jsou opravdovými doomovými skvosty. Titulní skladba je v souladu se svým názvem dokonalou poklonou smrti, nakolik to není zrovna opěvováníhodná záležitost, ovšem spojená s nepřebernou spoustou emocí, které se CANDLEMASS znovu povedlo dokonale vyjádřit. „Sleeping Giant“ je zase výstavní skříní pravého edlingovského riffu, po němž se vzývání dávného mocnáře sveze jako kamenná sekyra po bronzovém štítu. „Sinister And Sweet“ se svou monstrózně houpavou náladou a dalším mocným riffem následně představuje vrchol celé nahrávky, ochromující stejně jako kousnutí odporným pavoukem, a celé nám to symbolicky uzavře instrumentálka „The Goose“, o nic méně uhrančivější, byť na ní samozřejmě chybí krásný Levénův vokál.
Proto tedy nemohu jinak, než vyslovit absolutně nejvyšší hodnocení, které si švédská legenda za svůj aktuální počin jednoznačně zaslouží. Kéž by nás ještě obdařila mnohými a mnohými minutami podobné hudby a kéž by jí k tomu mohl Leif Edling pomoci nejen v nahrávacím studiu. Bravo, pánové, opravdu bravo!
CANDLEMASS se vrátili jako pravá legenda.
10 / 10
Mats Levén
- zpěv
Lars Johansson
- kytara
Mats Björkman
- kytara
Leif Edling
- baskytara
Jan Lindh
- bicí
1. Death Thy Lover
2. Sleeping Giant
3. Sinister And Sweet
4. The Goose
The Door To Doom (2019)
House Of Doom (EP) (2018)
Death Thy Lover (EP) (2016)
Psalms For The Dead (2012)
Ashes To Ashes (Live DVD/CD) (2010)
Death Magic Doom (2009)
Lucifer Rising (EP) (2008)
King Of The Grey Islands (2007)
Candlemass (2005)
Essential Doom (Best Of) (2004)
Doomed For Live (Live) (2003)
From The 13th Sun (1999)
Dactylis Glomerata (1998)
As It Is, As It Was (Best Of) (1994)
Chapter VI. (1992)
Live (1990)
Tales Of Creation (1989)
Ancient Dreams (1988)
Nightfall (1987)
Epicus Doomicus Metallicus (1986)
Ano! Možná i díky krátké stopáži je to osvěžující dílko. CANDLEMASS měli vždy své kouzlo, tady je vše umocněno a zahuštěno.
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.
Hrací čas / počet zajímavých motivů = koeficient ochoty mačkat "replay". WINTERFYLLETH hrají (bez dvou bonusů) hodinu a tentokrát jsou bohužel na nápady skoupí. Nebýt "Upon This Shore" s WOODS OF DESOLATION / REMETE vibes, nebylo by moc kde brát.