Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Osm let, které uplynuly od minulé desky, to už je celkem dlouhá doba. Otázka, jestli kapela za to dobu kapela provedla nějakou velkou změnou nebo se výrazněji posunula, se přímo nabízí. Odpověď je – neposunula se ani o píď. WALLS OF JERICHO jedou stále ten stejný tvrdohlavý kovový hardcore, který se zaměřuje na funkčnost na koncertě. Na druhou stranu jakou revoluci čekat od kapely, která pomáhala formovat tvář metalcoru už koncem devadesátek? Takže co člověka na „No One Can Save You from Yourself“ čeká? Vyřvávačky, halekačky, houpavé riffy, sem tam nějaká sekačka a jedna skladba s melodickým neřvaným vokálem, která skvěle zvládá jediný svůj úkol, ty hutné kytarovky trochu na závěr provzdušnit.
Do alba vás uvádí houkání sirén a pak už vše kosí nemilosrdná hutná mašina, kterou pohání sociální kritika a řev nenapodobitelné divoženky Candace. Chytlavost v přímočarosti. WALLS OF JERICHO vydali po osmi letech album, které se dá označit za konzervativní po metalcorové, navazující na „The American Dream“ a co si budeme povídat, oni už asi jiní nebudou. Jejich hlavním zájmem je hardcorová energie naditá v metalovém kabátě, tah na branku a hudba konstruovaná hlavně pro živé hraní.
Těžký a dusivý doom metal těchto Britů je postaven na tradici a místy až plazivé línosti. Ale najdou se i ostré až thrashové riffy zvedající tempo. WITCHSORROW se po osmi letech vrátili se solidní stylovou deskou.
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.