Londýnští progresivní metalisté se vyhřívají na slunci posluchačské přízně už od svého druhého alba „Visions“, přesto si za sebe troufám tvrdit, že jejich nejpozoruhodnější období se začalo psát až předloňským EP „Restoration“, na němž Angličané pokračovali v setřásání okovů žánrových konvencí a nalézání poměrně svébytného výrazu. Už dva úvodní singly k novince „Affinity“ („Endless Knot“ a „Initiate“) pak dávaly na vědomí, že se HAKEN daří dokonale vyvážit rovnici mezi chytlavou melodikou a důrazem na instrumentální ekvilibristiku.

Po bitvě je každý generál, takže začít po záplavě nadšených recenzí alba s tím, že jsem to tušil, je poněkud zpozdilé (ale tušil jsem to). „Affinity“ zastihuje sextet ve vrcholné formě. Ani na moment se sice nedá zapomenout, že HAKEN uctívají chrám DREAM THEATER a „zvukový designer“ kapely Diego Tejeida se místy prezentuje jako druhé vtělení Kevina Moora („1985“), jenže Londýňané dokáží z povědomých (až okoukaných) elementů skládat vzrušující struktury, kterým nechybí svěží závan progové sebeironie. HAKEN žonglují širokou paletu vlivů – stačí se zaměřit na expozici songu „The Architect“, v níž během několika desítek vteřin prosvištíme od Matrixu až k halloweenským analogovým tirádám Johna Carpentera, přičemž riffy hravě přebíhají mezi art rockovou gymnastikou a djentovým vzpěračstvím.

Silnou devizou „Affinity“ je dramaturgie desky. Co dnes trvá méně než hodinu, to jako by nebylo, ale jen málo kapel dovede 61 minut stopáže učinit tak hladkým zážitkem. Tím nechci tvrdit, že si HAKEN neumí vybrat krátký time-out, ale způsob, jakým si pohrávají s gradací a náladou je velice barvitý. Komplexnější instrumentální tvary („The Architect“) vyvažují velmi chytlavé skladby, v nichž přijde ke slovu hraničně vysoký, ale velmi obratný projev vokalisty Rosse Jenningse. U toho sice stále platí, že čím méně ho při zpěvu vidíte, tím je jeho výkon působivější, ale „Affinity“ má tak skvěle napsané vokální linky (a především refrény), že občasnou přemíru patosu posluchač snadno odfiltruje. HAKEN si navíc s blížícím se koncem drze troufají až kamsi do hájemství zasněného kytarového indie soundu („Red Giant“) a i tuhle polohu zvládají bravurně.

Bravura je pro novinku výstižná. Je jedno, jestli HAKEN zrovna melancholicky cvrlikají, létají po hmatnících, nebo tahají z klobouku už trochu z módy vyšlé elektronické wobbly, „Affinity“ si stále uchovává zřetelnou identitu. Je to deska stejnou měrou komplexní jako zábavná, retro i moderní. Obsahuje všechno, co by člověk měl od posluchačsky přístupného progresivního metalu v roce 2016 očekávat. A ještě něco navíc…