Není zas takový problém, aby se člověk při poslechu alba "Stupid Things That Mean The World" dopracoval i bez pomoci Googlu a rockové encyklopedie poznání, že kudrnatý multiinstrumentalista Tim Bowness má cosi společného s guruem celé jedné progresivní generace Stevenem Wilsonem. Pánové spolu roky působí v NO-MAN, což je taková malá a vášnivá Wilsonova mimomanželská avantýra vedle blaženého svazku s paní PORCUPINE TREE.

V pořadí třetí Timova sólová deska potěší ty, kteří mají rádi přístupný retro prog, co se slastně táhne jako melasa a je portálem do autorových jinošských let, upřímnou poctou milované hudbě a nostalgickým vzpomínkám. Bowness komponuje svoje songy úsporně, obvykle s akcentem na výraznou rytmiku, na níž se váží sice hodně pestré, ale uměřené aranže. Ačkoli album "Stupid Things That Mean The World" pracuje s klavírem, hammondy či smyčci, není v zajetí megalomanství a nevkusu. Bowness jednotlivé nástroje používá v pozvolna plynoucích skladbách jako hlasy, které mluví, když je právě potřeba.

Převažující posluchačskou emocí je něha, a to něha tak intenzivní, že kdyby se zvuk měnil v cukr, začalo by vám album v uších místy karamelizovat. Křehké a nesmírně chytlavé motivy sice balancují na ošidné hraně kýče, ale právě uměřenost, s jakou je Bowness přivádí k životu, cit pro dynamiku (zvukovou i kompoziční), dělají z alba ultimátní náladovku jako stvořenou pro mlhavé podzimní večery, protkané šnůrami zadních světel aut, která se zvolna ztrácejí ve tmě.

"Stupid Things That Mean The World" je album pro velmi specifický typ nálady a pro posluchače, kteří se rádi noří do nostalgických progových stavů. Pokud se vám akutně stýská po melodické hladivosti BLACKFIELD, Tim Bowness připravil hodinovou seanci právě pro vás.