Po téměř dvaceti letech se těžce navazuje. Je nemožné po takové době vstoupit do stejné řeky. Svět se pohnul příliš mnoho. I tak se o to FAITH NO MORE pokusili. Nejen prostřednictvím několika tour, ale nyní i prostřednictvím desky. Hoďme stranou to, že se Mike Patton sám nesčetněkrát zaklínal, že si něco takového nedokáže představit. Nikdy neříkej nikdy. To tu platí dvojnásob.

Kapela mého mládí. Hudebního hledání. Cítím tu upřímnou snahu zůstat ve stejném kolejišti, v němž kapela před osmnácti lety skončila. Kdo tedy čekal silný vliv různých extrémů, které Patton za tu doby vychrlil, bude zklamán. Nejintenzivněji lze najít vliv třeba takových TOMAHAWK, ale jinak vše navazuje na poklidnější tvorbu, kterou navodilo „Album of the Year“.

Rukopis kapely je rozpoznatelný na všech deseti kusech. Tu a tam jsou znát zkušenosti, které Patton nasál za ta léta. Ať už je to dramatický rozjezd v „Cone of Shame“ připomínající FANTÔMASácký  „The Director´s Cut“ nebo práci se samply, vokály, jistou výpravností a náladou.

FAITH NO MORE za to dobu vyzráli, stali se kultem. Mnozí je i zpětně docenili. Nemusí nic dokazovat a já je obdivuji, že se do tak nejistého podniku pustili. „Sol Invictus“ asi pro nikoho nebude nejoblíbenější album z jejich diskografie. Co je však důležitější, není v tom křeč. Není tu snaha znít za každou cenu jako kapela z devadesátek. Není to průšvih. Navázali se ctí.

Celkem by mě zajímal nějaký dokument s odstupem o tom, jak to vlastně celé bylo. Dle některých zdrojů kapela tvořila delší čas bez účasti Pattona, kterému se tvořit další album FAITH NO MORE nechtělo. Celý proces zabral něco kolem dvou let.