Po tom, co jsem je viděl v létě naživo, je těžké je vyndat z uší. Je těžké dostat je z hlavy. Nick Cave laskavě potvrdí. Je těžké si nepřipadat, jako ten největší frajer z Divokého západu, když se prodíráte s tímto materiálem v uších ulicí města. Chuť do sebe nasát lajnu je téměř hmatatelná. „The Soul Of The Hour“ je epické i animální současně. Jsou tu pravdy opilců, laciné parfémy levných žen i ten odér, který doprovází každého, kdo píše básně krví, maluje obrazy potem a škrábe umění v těch nejhlubších lidských propastech. Rock’n’roll ještě nikdy nebyl rezavější.

Jamese Johnsona asi představovat nemusím. Ten týpek, co hrál v BAD SEEDS. Když dával v roce 1988 GALLON DRUNK dohromady, začal křížit punk a blues. Výsledkem je hudba, která má bluesové emoce, punkovou špinavost a tah na branku. Tato deska není jiná. Jen poplatně době nasává víc žánrů a experimentuje se zvukem. Emoce jsou ale stejné. Posloucháte to a máte chuť pít whisky, mluvit sprostě a někomu říct věci, které jsou hluboko ve vás. Ty, co byste si měli možná vzít do hrobu. Utápět se v tom opojném pocitu opilého horkoštěstí, který nejde udržet dlouho. Tahle bolest je krásná a to málokdo umí. Johnson vás dokáže kolébat deset minut a pak rozsekat v několika vteřinách. Takový hudební Lars von Trier. S emocemi to umí.

S hudební stránkou vypomáhá protřelý multiinstrumentalista Terry Edwards. Klavírní gradace, hammondky i ságo. Písně namalované šerosvitem, který se mihotavě mění na cigaretový dým ze zapadlých putyk. Zvukové plochy, jindy rock’n’roll ostrý jak břitva, vycházející z odkazů praotcům, co kytarovkám vdechli život. Album plné ryzí rock’n’rollové životní zkušenosti.