Více než 20 let na scéně, 9 zářezů na převoznickém vesle a zástup věrných přízraků, které se při každém novém tónu z dílny SYMPHONY X tetelí blahem. Na americké progové scéně určitě nejsou newjerseyští převozníci tou nejtěžší vahou, ale rozhodně patří k trvalým zárukám kvality, ať už je proudy zanesou blíže symfonickému power metalu nebo do progresivního rákosí.

Doposud poslední deska „Iconoclast“ byla přijatá poněkud rozpačitě, ale čtyři roky poté se parta kolem milovníka mytologie / kytaristy Michaela Romea a vokálního lamželeza Russella Allena vrací plná elánu a velí k výpravné cestě do Podsvětí. Právě tento přízračný prostor mezi životem a smrtí inspiroval koncept desky, na němž se setkávají klasické antické i renesanční elementy, symbolika devíti pekelných kruhů i mystická Dantova trojka. „Underworld“ se tak točí kolem motivu sestupu do pekel, záchrany milované duše a bohaté mytologie říše mrtvých.

Odtud se odvíjí temná nit, patrná ve skladbách jako „Kiss of Fire“ nebo eponymním songu - navztekané riffy podbarvené apokalyptickými rejstříky kláves a pochopitelně démonickým chrlením Russella Allena. Epická smršť, chytrá koketérie s melodickými refrény a řádně vybuzenou rytmikou je charakteristická pro první část alba, která výrazně inklinuje k přímočarému soundu a exemplární práci s dynamikou (poklidná polobalada „Without You“ obklíčená potemnělými metalovými giganty). Třeba ve zmíněné „Kiss of Fire“ jako by SYMPHONY X náznaky blast beatů lehce koketovali s technickým death metalem, což je velmi osvěžující odchylka od povědomých prvků, které kapela pochopitelně používá zcela suverénně (skvělá refrénová gradace singlu „Nevermore“, Allenova výpravná vokální exhibice ve „Without You“ atd.).

Ve druhé polovině desky se ovšem kormidlo vychyluje na jinou stranu, kapela částečně rezignuje na dravčí nasazení a nechává kompozice volněji plynout i meandrovat v progových ozvěnách 90. let. Nadýchanou souhrou kytary a kláves uvozená „To Hell and Back“ chytlavě variuje různá tempa, dusavá „In My Darkest Hour“ zase celkem úsměvně na první dobrou rýmuje „auá - pauá“, aby si ve skvělé finální gradaci dovolila gospelový výkřik „Oh Lord“. U „Run With the Devil“ člověk rovnou začne hledat ošoupanou džísku, stahováky a sní o časech, kdy mu do sluchátek řvalo „Awake“ od DREAM THEATER. Důsledná pocta devadesátkovému progu je možná trochu „de mode“, ale kapela se rve s neúprosným časem tak vehementně, že si člověk tenhle regres prostě zamiluje.

„Swan Song“ je důstojným shrnutím toho, proč v ranku metalové teatrality kapela nesená na ramenou zcela sebejistého Allena naprosto exceluje. A šlapavá „Legend“ s trochu sarkasticky uťatým veršem „Legend never dies“uzavírá desku, která možná není tím nejlepším, co kdy SYMPHONY X vyprodukovali, ani není čert ví jak progresivní svým postojem k tradicím, ale jednoduše potvrzuje legendární status, který si úderka z New Jersey léty plně zaslouží.

Člověka jenom zamrzí, že když už si dá kapela tolik práce s příjemně načechranými devadesátkovými aranžemi, udupe je do země nesmyslně přeprodukovaný a přeřvaný zvuk. Ale chápu, že tohle v žánru patří někam pod čáru.