Vlastně jsem se ještě v žádném klubu při hudební projekci tak nebál. Tíseň v plném černobílém klubu s černobílou projekcí umocňovala tučná masa zvuku, před kterým nebylo úniku. Měl jsem pocit, že se skleněný strop chvěje a každou chvíli se začne bortit do plného sálu. Tento pocit ale nevznikl ihned. Nástup belgického post metalového válce byl celkem pozvolný. Vlastně jako vždy přichází na scénu první kytarista Mathieu Vandekerckhove a kolébá přítomné jednoduchým riffem, který pozvolna nabírá na síle, dokud ho nepodpoří celá kapela v mohutné erupci zvuku, který vás zákonitě smete. To je ostatně princip, který si AMENRA osvojila takřka dokonale a založila na něm většinu svého materiálu.

Černobílé kulisy klubu Podnik včetně skleněného stropu jsem tak shledával snad poprvé naprosto skvěle souznít s tím, co se v klubu dělo. Obrovská širokoúhlá projekce umocňovala toto apokalyptické divadlo a celému koncertu propůjčovaly další rozměr celkem šetrně používané strobkoskopy, které ozářily klub jen v těch několika nejvypjatějších okamžicích, což kvituji s velkým povděkem. Místa, při nichž se v předělech kapela sklidnila do ambientních poloh, tak byla naprosto nepostradatelná, neboť si opravdu nedokážu představit, jak bych prožil hodinový koncert složený z převážně desetiminutových skladeb, kdyby byl až po okraj naplněn jen drtivým válcováním.

Zpěvák Colin van Eeckhout tráví většinu času koncertu otočený k publiku zády, ostatně jako téměř vždy, kdy jsem kapelu měl možnost vidět živě. Osamocený rozervaný plavec kraulující proti imaginárním vlnám z kopáku. Všímám si, že tyto jeho charakteristické pohyby mají armádu následovníků v publiku. Zhruba v polovině setu si kleká a uvozuje intro skladby „Boden“ z alba „Mass V“ spolu s bubeníkem rytmickým třískáním dvou kovových tyčí. Musím konstatovat, že málokterý koncert z poslední doby byl tak strhující a působivý. AMENRA vlastně svojí atmosférou a syrovostí zcela zastínili to, co se v klubu Podnik dělo před nimi.

Jejich „intrařem“ už na několikáté štaci je jednočlenný ambientní projekt TREHA SEKTORI, se kterým mají AMENRA desetipalcový split z roku 2011. Francouz Dan Sora, který stojí za tímto projektem, si připravil set s naprosto skvěle promyšleným načasováním. Ve chvíli, kdy se mi již chtělo zívat, byl konec. TREHA SEKTORI, podpořený opět velkou širokoúhlou projekcí, tak svým dark ambientem celkem dobře navodil atmosféru pro AMENRU. Snad jen dvě věci by bylo možné zlepšit. Jako projekce posloužily videoklipy na youtube, které jsem měl již dopředu nakoukané, takže se nekonal žádný moment překvapení a pak zhruba jedna třetina projekce zasahovala do nástrojovky, ačkoliv na horní straně plátna byla ještě spousta místa.

Otevření klubu zajistila domácí post-metalová jistota. Libereckému kvartetu DROM v porovnání s AMENRA nepřál zvuk a ačkoliv byli celkem nahlas, rozhodně neměli tu konkrétnost jako jejich belgičtí kolegové, což jim v průběhu večera lehce ublížilo. Jejich hudba, která je přeci jen o něco melodičtější a citlivější potřebuje konkrétní kontury, které DROM prostor klubu Podnik nenabízel, což je velká škoda, protože jejich studiová tvorba si to rozhodně zaslouží.

Koncerty DROM pro mne vždy stojí a padají s nasazením kytaristy a zpěváka Charlieho, ze kterého jako z jediného člena kapely při koncertech prýští emocionální energie nezbytná pro tento typ hudby a musím uznat, že tento večer mu koncert sednul. Zvláště závěr setu, kdy Charlie odhodil kytaru a pobíhal jen s mikrofonem pod podiem, byl parádním vyvrcholením vystoupení.