Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Informaci o tom, že dávná doomrocková kapela vypouští do světa po více jak pěti letech nové album, ve kterém začíná koketovat s djentem, jsem přijal trochu rozpačitě. Na jednu stranu paráda, že tu máme při dvacetiletém výročí vzniku ENDLESS konečně další desku, na stranu druhou… ENDLESS a djent? A hlavně po poněkud jalové minulé nahrávce „Refuse to Shine“? Nebude to cesta do pekel? Jak se staří pardálové kolem Libora Bartůška dokázali naladit na nové trendy? A působí takový žánrový posun u ENDLESS uvěřitelně a přirozeně, nebo půjde o křeč a pokus jít za každou cenu s dobou? To byly otázky, které jsem si pokládal, než jsem album do přehrávače strčil.
Kupodivu jsem byl z počátku příjemně překvapen. Zajímavá rytmika. Do sestavy se navrátivší Petr Hutín. Spousta záseků, které leckdy nejsou ani pravidelné. Kapele se daří uchovat si svoji duši a obalit ji blyštivým a moderně působícím materiálem. Problém u mě přichází až časem. Ani po několika měsících jsem na albu nenašel favorita. Žádný „Sundown“ nebo jiné pecky se nekonají. „If The Universe Is The Answer...“ je jakoby bez citu. Rozhodně lze mluvit o nejtechničtější a nejtvrdší desce od ENDLESS a současně také o té nejsterilnější. Nejvýraznější problém mám na novince s některými melodickými polohami Liborova vokálu, které mají v mých uších nepříjemně slizkou konzistenci jak v melodiích, tak v barvě hlasu.
Pokud mě minulé album utvrzovalo v dojmu, že se ostravská čtyřka uzavírá v hudební bublině, která je pro mě čím dál tím více neproniknutelnější, současným materiálem tato bublina praská. „If The Universe Is The Answer...“ po svém a zajímavě odráží současné hudební trendy a uchopuje je způsobem, ve kterém je stále snadno rozpoznatelný rukopis ENDLESS. I přes to bude mé srdce patřit starší tvorbě.
Me prijde jako nejvetsi problem desky zpev. Myslim ze Libor Bartusek v minulosti mel lepsi chvilky. Zvuk mi nejprijde tak strasny, ted se delaji mnohem horsi veci. Urcite je to tezke zahrat, ale vysledek je takovy preplacany.
Britové místy berou plnými hrstmi inspirace od THE OCEAN. Orchestrálně laděný post metal k tomuto tvrzení svádí. Není to zlé, jen trochu rozvláčné, takže často chybí dostatek vzruchu. Hlavně v pasážích, kde se skupina uzavírá do postrockových kolovrátků.
Od SODOM už zřejmě nelze čekat žádné zásadní vzepětí a tak pro jejich sedmnáctou řadovku platí to, co se v podobných případech často skloňuje: skalní budou spokojeni (byť jistě ne nadšeni), ostatní vezmou na vědomí a možná si zapamatují 1 - 2 skladby.
Opravdu příšerný obal je kompenzován hudebním obsahem, který smrdí pivem a velkou dávkou nadhledu. Jinak je to přímočarý zábavný hardcore/stoner metal (prý southerncore) surového provedení. Tady se na metalcore pičičundy nehraje, tady je to fackovaná.
Finové prezentují precizní gothic/doom koncept a soustřeďují se na vytvářejí emotivních nálad, které občas evokují melodiku klidnějšího období PARADISE LOST či plynulost ALCEST. Ale umí být i slušně drsní. Budu muset zkontrolovat předchozí tvorbu.
INHUMAN CONDITION jsou tvořeni dvěma odpadlíky z jedné z mnoha sestav legendárních MASSACRE a slovutným baskytaristou Terrym Butlerem, hrají spíše solidní thrash/death metal a to je celkem všechno podstatné, co se o jejich novém albu "Mind Trap" dá říct.
Minule sme s conquistadormi dobývali ríšu Aztékov, novinka nás berie do čias inkvizície, moru a bojov s Maurmi v stredovekom Španielsku. Špičkový technický „flamenco death“ nemá zvukovo obdobu a pre mňa osobne to bude zápis do tohtoročnej metalovej TOP10.
Hodně silný a vlastně i silový progresivní metal, který na mě udělal slušný první dojem. Perfektní skloubení melodiky s výrazným soundem vytváří dojem plnosti a odbočky do jemnějších rockových poloh zase dostatek pestrosti.