Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že mému dosavadnímu velkému koníčku – poslechu hudby, se v posledním roce nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužil, a tak mi jistě trestuhodně unik(a)la velká řada desek, které bych mohl za větší volnočasové podpory docenit. O to víc jsem pak rád, když mě zdejší velectěné čtenářstvo nasměruje k počinu, který si určitě pár řádky zaslouží zmínit.
Tvorba amerických progrockových matadorů ENCHANT mi až doteď unikala. Zaznamenal jsem jejich jméno, tušil, že je mají pod patronátem slovutní Inside Out, ovšem tím mé pojítko s kapelou končilo. Naše cesty se kříží až na osmé studiové nahrávce „The Great Divide“, která vychází 11 let od posledního alba „Tug Of War“. Berte tedy tohle krátké a zcela laické pojednání čistě bez jakéhokoliv kontextu s předcházející studiovou tvorbou kapely.
Když jsem při opakovaných posleších hloubal, jak nejlépe „The Great Divide“ vystihnout, napadlo mě hodně přívlastků a přirovnání, těžko však bádat nad tím nejsprávnějším. To od začátku dokazuje fakt, že jde o desku mnohovrstvou, pestrobarevnou a velmi univerzální. Nálady se velmi plynule střídají a pozměňují, aniž by změny působily jakkoliv mechanicky či samoúčelně.
ENCHANT jsou viditelně ze staré školy (ostatně z čeho jiného v tomto žánru čerpat), jejich vyznění však nepopírá současnost. Zvuk je velmi vzdušný, futuristický, nálada přímo kosmická, hravá a velmi příjemná až hřejivá. Melodie zde obsažené ve mně probouzí poslechovou bezstarostnost a samozřejmost emočních králů z MARILLION. Potěšila vytáhlá brumlající basa, která rozhodně nemá účel rovně kopírovat rytmus. Velikou předností desky jsou chytře napsané pěvecké linky Teda Leonarda, bez jehož vkladu by album nebylo přesně tou citlivě vystavěnou skládačkou, dávající ze všech úhlů pohledu smysl.
Přes skutečnost, že hnedle pětice skladeb svou délkou překonavá sedmiminutovou stopáž, znějí velmi úhledně až hitově. Kalkulačky netřeba zapínat, s touto deskou nit neztratíte, macho pasáže přenechejte druhým. Vždyť i devítiminutová titulka je vlastně písní přímočarou a velmi logicky strukturovanou. A parádní.
Kapele sluší jak chvíle, kdy se opře o metalový riff („All Mixed Up“) a zní trošku jako FATES WARNING ve svých nejlepších letech, tak softrockové momenty („Transparent Man“, „Life In A Shadow“), útočící velkorysým výrazem, silnou ústřední melodií a snadno zapamatovatelným refrénem. Vlastně marně hledám momenty, kde ENCHANT šlápnou vedle, dokonale se trefili do mého rozpoložení, které pojímá i mou znechucenost nad marností, tápavostí a invenční vymřelostí nynějších progresivně-metalových kapel. ENCHANT dokonale stvrzují obraz toho, jak má vypadat progrockové album, který sice nemá ambice objevovat neobjevené, zato jej nedokážete v půli vypnout. Zcela vyladěný, harmonicky dokonalý počin. Víc takových!
1. Within An Inch
2. Circles
3. The Great Divide
4. All Mixed Up
5. Transparent Man
6. Life In A Shadow
7. Deserve To Feel
8. Here And Now
Diskografie
The Great Divide (2014) Tug Of War (2003) Blink Of An Eye (2002) Juggling 9 Or Dropping 10 (2000) Break (1998) Time Lost (1997) Wounded (1996) A Blueprint Of The World (1993)
Jeden z nejoriginálnějších a nejchytřejší raperů zase trefuje na komoru. Opřený o plnohodnotnou rockovou kapelu servíruje svou trademarkovou flow, sociálně provokativní texty a navzdory jiné instrumentaci i typickou staplesovskou atmo kluka od vedle.
Masakr zlých duchů. Jestliže jsem o předchozím albu „Ilion“ tvrdil, že je to nejlepší psychedelie, co jsem za poslední roky slyšel, pak o novém materiálu platí, že je to psychedelie nejšílenější. SLIFT co se týče extravagance překonali sami sebe.
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Udělat dokument o vzniku vlastní poslední desky a k tomu přidat ještě samostatný soundtrack, to už chce kus odvahy. Denverští se však ničeho nebojí a servírují nám kosmický ambient coby pastorální protiváhu k „Absolute Elsewhere“. Citlivé a meditativní.
Už to není zrovna nejaktivnější kapela a navíc úplně jiná, než ta z nultých let, ale Italové i přes odklon z přehlednějších rockových struktur nezapomněli tvořit muziku plnou nostalgické atmosféry a sladkých podmanivých melodií.
V žánru, kde ještě nedávno byli za mladou naději, je dnes konkurence nesmírně tvrdá. Vědomi si tohoto faktu připřavili KHEMMIS svěží mixturu různých doomových odnoží s typickým zámořským feelingem. Není to nic revolučního, ale poslouchá se to moc dobře.
Celá léta si říkám, proč se tak výborný interpret nedá dohromady i s dobrým skladatelem. Takový hlas a takové mrhání talentem! Četní hosté tu nahrávku možná zpestří, ale nezachrání. Je to opět jen hezky zhudebněná a ve studiu vyšperkovaná nuda.