Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Peter Jackson je bezesporu skvělý vypravěč. O tom nás přesvědčil již mnohokrát. Poslední díl trilogie inspirované knihou o příhodách hobita Bilba pak byl pro jeho vypravěčské umění nemalý oříšek. Jak natáhnout poslední část knižní předlohy, která má jen několik stránek, na dvou a půl hodinový film? S kolegy scénáristy na to šel svou osvědčenou metodou a to pokračováním vedlejších příběhových linií, které se v předloze nevyskytují. Rozehrál milostný trojúhelník, ze kterého je v knize jen jedna postava a ještě k tomu nezamilovaná. Hlavní záporák, který kromě profláknutého motivu všechny zabít má i nevyřízené účty s králem trpaslíků, je nakonec i přijatelný, stáčí smyčky osudu zpět ke hlavním hrdinům a kromě toho je nádherně ošklivý a skvěle animovaný. Navíc vrcholí paralelní příběh, který v podstatě připravuje půdu pro původní „Episodu IV, V a VI“. Tolkienofilové a skalní zastánci psaného textu se vybouřili již u prvních dvou dílů a třetí jim tak snad už příliš velké vředy nepřivede. Nakonec se to uzavírá dle očekávání a Peter Jackson již jen musí rozehranou partii dokončit.
Jak již bylo patrné od prvních minut prvního dílu, velikou oporu měl režisér ve svém hlavním protagonistovi a je to opět Martin Freeman, kdo herecky táhne nemalou část filmu. Jeho vnitřní rozpory, rozhovory s Thorinem a přirozená, nenucená snaha zabránit válce mezi trpaslíky a lidmi s elfy je prostě skvělá. Thorinovo narůstající šílenství také stojí za zmínku. Thranduil konečně působí jako důstojný elfí král. Hodně prostoru dostala Tauriel a Kili. Jejich podání komplikovaného elfo-trpasličího milostného vzplanutí je až dojemně lidské. O to hůř pak vypadá tradičně zcela toporný Legolas. Orlando Bloom již herecky zřejmě zcela rezignoval a uvědomil si, že Legolas je v Jacksonové hexalogii hlavně od toho, aby prováděl akrobatické, více či méně absurdní cirkusové vsuvky pro odlehčení všudy přítomného krveprolití.
Oněch odlehčení je v bitvě možná až zbytečně moc, bláznivý Dain, zbabělý Alfrid, některé výmysly nepřátel. Jde o nejslavnější bitvu Středozemě, přesto v porovnání s Helmovým žlebem nepůsobí tak tíživým a krutým dojmem. Bojuje se o malý kus země, avšak bránění každého metru ve skalní soutěsce za tmy a deště bylo působivější. Na píď přesně seřazené „copy/paste“ elfí oddíly dostaly konkurenci v „železné stěně“ trpaslíků. Úvodní střety se skřetí hordou jsou ohromující. Bojiště je však veliké a tak se střídají záběry s přeletem nad liniemi s boji jednotlivých hrdinů. Oproti předchozím dvěma dílům tak ony pohledy z dálky a do daleka už nejsou obsahově prázdné, ale ucelenost z Helmova žlebu se trochu ztratila. S postupem bitvy se scénář stále víc soustředí na konfrontaci jednotlivců a díky zajímavě zvolenému a měnícímu se prostředí, světlu a atmosféře jednotlivých bojových scén se neztrácí gradace ve vyprávění. „Bitva pěti armád“ nemá oproti předchozím dílům dlouhý děj, za to se však (skoro) vše odehrává na jednom místě. Ač je hlavních postav hodně, nejde jen o samostatné příběhy na cestě odněkud někam. Sevřenost dění na plátně je rozhodně k dobru.
Těžko se po pěti předchozích filmech nějak obšírně vyjadřovat k technickému zpracování. Vše je vypilované do detailu a až na pár výjimek jde o již ozkoušené postupy. Mnohdy jsou některé scény stvořeny schválně tak, aby evokovaly podobnou situaci z „Pána prstenů“. Není to ke škodě, naopak. Reálie i postavy jsou dané od minula, nebyl důvod zbytečně pouštět fantazii ze řetězu a rozbít tak film nějakým novými „jacksnovinami“. Kritika, která „Hobita“ provází, že původní kniha je pro trilogii příliš malá, pochopitelně platí i pro poslední díl. Avšak přistoupíme-li na přístup „inspirováno knihou“, je závěrečný díl velké finále nejen pro velkou bitvou, ale i pro neobyčejné osudy jednotlivých postav. Jako zakončení „Jacksonova Hobita“ je „Bitva pěti armád“ povedený film a Peter Jackson to nakonec ustál se ctí. Pochvalu si zaslouží hlavně proto, že je to již šestý film (a poslední?) ze Středozemě.
Především pak Peter Jackson ukázal, že ono velké finále se neodehrálo jen mezi obrovskými armádami, ale především v nitru několika klíčových postav. Za to mu patří hlavní dík, že závěr nedegradoval jen na střet armád, ale udržel onu hlavní myšlenku knižních předloh jak Hobita, tak Pána prstenů, že záleží na činech i těch nejméně důležitých lidiček.
Peter Jackson a Středozem pošesté a opět skvěle. Velké bitvy již nikoho neohromí, avšak finále příběhu o Bilbovi nespočívá jen v ohromných armádách, ale i v silných postavách a komplikovaných osudech. Nejeden hrdina si ono finále musel vybojovat ve svém nitru a k tomu si jako bonus vykuchal pár skřetů. Poslední návrat do Středozemě se povedl, byť k němu vedla poněkud dlouhá cesta.
8 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Stopáž: 144 min
Hobbit: The Battle of the Five Armies
[USA / Nový Zéland 2014]
Režie: Peter Jackson Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson a Guillermo del Toro Kamera: Andrew Lesnie Střih: Jabez Olssen Hudba: Howard Shore Hrají: Martin Freeman, Evangeline Lilly, Luke Evans, Hugo Weaving, Orlando Bloom, Cate Blanchett, Ian McKellen, Christopher Lee, Richard Armitage, Benedict Cumberbatch, Lee Pace, Manu Bennett, Billy Connolly, Aidan Turner, Ian Holm, Mikael Persbrandt, James Nesbitt, Bret McKenzie, Graham McTavish, Stephen Fry, Sylvester McCoy, Dean O'Gorman, Ken Stott, William Kircher, Jed Brophy, Mark Hadlow, Adam Brown, John Callen, Peter Hambleton, Stephen Hunter, John Bell, Ryan Gage, Lawrence Makoare
Nenudil jsem se, ale očekávání zůstalo nenaplněno. Proč? Těšil jsem se na Bitvu pěti armád, na které bude vidět desetiletý technologický skok od pána prstenů. Měla to být velkolepá epická podívaná a snad i další milník v dějinách filmu, který naplno ukáže, o kolik toho dokáží počítače vyčarovat více. V tomto ohledu mám pocit, že jsme se dostali ještě před pána prstenů. Počítačové postavy jsou ploché a sterilní a bitevní scény bez nápadů, které vy mohli diváka ohromit. Nezbývalo vlastně nic jiného, než počkat na všemocného a všeschopného Legolase, který už od dob pána Prstenů vždy předvede nějaké ty cirkusové kousky, a i tentokrát jsem si při jeho „chvilce“ v kině vložil tvář do dlaní a ptal se sám sebe, zdali to mám zapotřebí.
Opět tu máme scény, které nemají v Hobitovi nic dělat, ať už jde o vysvobození Gandalfa nebo sledování milostného trojúhelníku Legolas-Tauriel-Kili, který dostává celkem dost prostoru. Někdy odkazy dostávají velmi topornou formu, například ve chvíli kdy Thranduil posílá Legolase za „Chodcem“. Naopak zde citelně chybí události, které jsou v knize zásadní, ať už jde o pohřeb Thorina nebo jiné. Pevně doufám, že directors cut toho bude plný, už jen proto, že film na plátně kina působí trochu okousaně. U žádné z minulých částí trilogie Hobita ani Pána prstenů jsem neměl tak intenzivní pocit, že tu celé fragmenty prostě chybí a to nejen co se knihy týče, ale i linky postav, které sem Peter Jackson přidal. U jiných dalších zůstává potenciál nevytěžen. Máme tu například na pár sekund opět mojí oblíbenou figuru, Medděda, jehož filmový potenciál opět není využit ani z desetiny. O tom, že v knize má v Bitvě pěti armád několik nezástupných úloh, které film ignoruje, se ani rozepisovat nebudu.
Díky tomu, že film je hlavně akční podívanou, tu není ani prostor na jakékoliv herectví, pominu-li Thorina Pavézu. Za mne nejméně povedený díl, velké finále se nezdařilo, je v něm více rutiny a méně nadšení. Možná jsem přílišný purista, ale po posledním Hobitovi jen doufám, že se Peter Jackson nepustí do zfilmování kapitol z Nedokončených příběhů nebo Silmarilionu.
Pejsek s kočičkou pek... tedy, spíše Gabriele Gramaglia pekl dort. "A co do něj přidal?" Drtivé OSDM riffy, technický death metal, výrazné melodie, obrovskou porci atmosféry a kromě hlubokého growlu občas i čistý zpěv. "No a nebude nám z toho blbě?" Ne.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.