DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velmi slušně zaplněné Divadlo Pod Lampou mě přivítalo právě ve chvíli, kdy Taliáni DESTRAGE odpálili svůj set. Nutno podotknout, že z mého pohledu šlo o černé koně tohoto turné. Na soupisce se objevili znenadání a mé srdce v tu chvíli zaplesalo, neboť jejich zběsile hravou variaci na téma metalový crossover považuji za jednu z nejlepších v Evropě již od jejich alba „The King Is Fat´n´Old“ z roku 2010. Potěšilo mě i to, že ačkoliv mají kluci venku nové album, nezapomněli na starší hitovky, jakou byla skvělá „Jade´s Place“.
Celkově jsem měl z DESTRAGE pocit, že ze všech čtyř kapel dali do koncertu nejvíce energie. Možná proto, že italské kapely zpravidla místo v podobném turné moc nedostávají, se snažili danou příležitost maximálně zužitkovat a nádavkem si to ještě královsky užít. Dobrá nálada z nich přímo sršela, což skvěle korespondovalo i s pestrou hudbou, která se pohybovala od death metalu k balkánské dechovce, italskému folku i mathcoreovým pidlikanicím.
THE CONTORTIONIST nastoupili vzápětí. Ačkoliv jejich tvorbu mám velmi rád studiově, naživo bylo vystoupení více než rozpačité. Michael Lessard na podiu působil podivně strojeně, ale nejvíce mě překvapoval baskytarista Jordan Eberhardt. Ačkoliv při koncertu máchá šestistrunkou, na dolní dvě struny ani nesáhl a hlavně zřejmě nikdy neslyšel o tom, že pokud už má vícestrunný nástroj, tak by měl při dynamické hře tlumit rozeznělé struny. Jejich přeznívání bylo slyšitelné a znepřehledňovalo zvuk, který je v případě čistých pasáží u THE CONTORTIONIST naprosto zásadní. Moc tomu nerozumím, protože ve svém předchozím působišti, kapele SCALE THE SUMMIT, se mi zdálo, že hraje korektně. Čím tento mladý baskytarista ale zabavil po celý koncert, byly výrazy obličeje, které při hraní házel do publika. Myslím, že takový koncert mimických svalů, kdy všechny grimasy vyjadřovaly vrcholné trpičství, jsem snad ještě ani neviděl.
THE CONTORTIONIST mi potvrdili předtuchu, která mě před jejich koncertem provázela. Jejich vystoupení jsou mnohem silnější z desky, než koncertně. Živě kluci postrádají charisma a energii, která by jejich hudbě dodávala nějakou tu šťávu.
Jsem přesvědčen o tom, že výměna Avocado Booking, při které do tohoto turné místo THE FACELESS dodali THE SAFETY FIRE, znamenala pokles účasti v publiku minimálně o jednu třetinu. Rozhodně nešlo o korektní náhradu. Samotní THE SAFETY FIRE se mi zdáli lehce apatičtí. Nastoupili bez živého baskytaristy, spousta backing vokálů šla z počítače. To bohužel jejich setu mnoho neprospělo. Ani energie, kterou jsem viděl před dvěma lety v Hodoo nebo na Brutal Assaultu nebyla zdaleka přítomna. Celý set byl hezky zahraný, ale současně lehce odevzdaný.
Nástup PROTEST THE HERO byl mnohem dynamičtější, sázející hned v úvodu na největší hitovky, jakými jsou „Sequoia Throne“ z alba „Fortress“ nebo klipovka „Clarity“. V kapele se v poslední době vyměnila téměř celá rytmika a trochu je to znát. Černé kudrliny charismatického Arifa Mirabdolbaghiho jen tak někdo nenahradí. Rozhodně ne Cameron McLella, který je sice skvělý producent i baskytarista, ale energie, kterou by měl mít basák kapely, jakou jsou PROTEST THE HERO, mu zkrátka chybí. Jinak koncert neměl chybu. Profesionální výkon, při kterém publikum fungovalo od první skladby. I tak pro mě osobně ale tento večer zvítězili DESTRAGE.
¨
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.