Byť k oficiálnímu prohlášení o rozpadu NEVERMORE dosud stále nedošlo, je jasné, že od onoho dubnového dne v roce 2011, kdy Jeff Loomis a Van Williams oznámili odchod ze seattleské powermetalové hvězdy, se o kapele jako takové dá hovořit už pouze v minulém čase. Warrel Dane a Jim Sheppard coby její pohrobci tuhle situaci vyřešili zkušeně a elegantně zároveň – k životu zpět přivedli SANCTUARY, skupinu, v níž si kdysi dávno vysloužili první heavymetalové ostruhy a s pouhými dvěma alby také pořádně přičichli k profesionální ocelářské práci.

Díky odkazu NEVERMORE a uměleckým kvalitám obou posledně jmenovaných se tak k první studiové nahrávce SANCTUARY po čtvrt století jistě vázala velká očekávání, kalená snad jen obavou z neúčasti Jeffa Loomise na skladatelském procesu. Naopak naprosto jasno nejspíš bylo v tom, jak vlastně bude kapela po těch dlouhých létech neexistence znít. Karty byly v tomto směru rozdány jednoznačně – pokud by SANCTUARY (v konečné sestavě z roku 1992) bývali měli možnost se vyvíjet, téměř jistě by dnes zněli přesně jako NEVERMORE.

I proto je nejdůležitější dojem z „The Year The Sun Died“ přesně takový, protože album zní skutečně do puntíku tak, jako kdybyste poslouchali a zároveň respektovali další zářez v diskografii jedinečných NEVERMORE. Tedy něco jako další obrovský, monolitický kus železitého šutru, který vám zahradil cestu ven z labyrintu, v němž jste byli dlouho ztraceni, a nechal vás tak v neutěšené samotě jen s vašimi černými myšlenkami, od nichž není útěku.

Je obdivuhodné, jak si Dane a spol. dokáží stále udržovat jakousi auru výjimečného powermetalového monumentu, který na svých albech předvádí sice nijak zásadně složité, ale zato maximálně efektivní silové provedení heavy metalu. Na aktuálním album, pravda, je nakonec přece jen Loomisova absence tak trochu poznat, ale i tak jde o materiál, který Danemu a Sheppardovi (které na pětici doplňují původní kytarista Lenny Rutledge, původní bubeník Dave Budbill a šestistrunný novic Brad Hull) reputaci rozhodně nezkazí.

Nejúčinnějším argumentem je v tomhle směru zcela jasně třetí položka playlistu „Exitium (Anthem Of The Living)“, mrazivá jako šíp vystřelený z kuše váhajícího střelce. Procento v ní nashromážděných emocí a kovové melancholie je skutečně velmi vysoké, díky čemuž je skladba opravdu ukázkovým příkladem obrovské hudební síly, která v SANCTUARY dříme. Na albu navíc nezůstává zdaleka sama („Arise And Purify“, „Frozen“ a titulní „The Year The Sun Died“ jsou jí hned v patách) a to mu samozřejmě získává nejedny posluchačovy sympatie.

Vysloveně slabé místo naopak nahrávka s naprosto kouzelným a maximálně výstižným obalem postrádá, což mne přivádí k úvahám o tom, zda nakonec neposlouchám to nejlepší, co zatím stále ještě probíhající rok 2014 přinesl. Možné to docela dobře je.