Dobře promyšlený kalkul anebo jen nevyhnutelný vývoj? Není lehké z tohoto pohledu zaškatulkovat letošní album francouzských ARKAN, kteří v posledních letech výrazně napomáhali formovat vzmáhající se vlnu „middle east“ metalu. Doomem jasně ovlivněná muzika stála především na hutných kytarových riffech a klasickém vokálním kontrastu „kráska a zvíře“, kde mělo jasně navrch zvíře v osobě Florenta Janniera.

Karta se však obrací a otěže naprosté většiny vokálních partů přebírá jemný hlas krásky Sarah Layssac. Tam, kde kdysi svým hrdlem jen definovala refrény jednotlivých skladeb, dnes přebírá plnou odpovědnost za jejich provoz. Co je na tom špatného, možná se zeptáte. V zásadě nic, jen kdyby se z hudby ARKAN spolu s drsným hlasovým projevem nevytratila i kdysi tak příjemně nakažlivá orientální aura.

Tu už arabsko-francouzská skupina nevyužívá jako určující výrazový prostředek, nýbrž jen jako kořenku ležící uprostřed stolu. Zkrátka a jasně: Skupina tímto albem jednoznačně atakuje teritoria, ve kterých v současnosti více než pevnou rukou vládnou jistí Holanďané, slyšící na jméno WITHIN TEMPTATION. Skladby na třetím albu ARKAN však ještě rozhodně nevykazují tak vysokou známku podbízivosti a snahy strefovat se do první signální.

Úvodní „Hayati“ ve svém závěru servíruje nefalšovanou arabicu a tak trochu popírá má předchozí slova, ale další dění už příznivce blízkovýchodních tónin až tolik nenadchne. Ono na druhou stranu není nutné od každého, kdo má alespoň kořeny v arabském světě očekávat další a další variace na téma world music a její role v rejdišti tvrdých kytar, ale zrovna v případě této kapely se to alespoň prozatím zdá být tak trochu handicapem.

Problém ale nejspíš bude hlavně ve skutečnosti, že mnohé skladby na tomto recenzovaném kotouči až příliš čerpají z nepřeberného množství female lead bands, pohybujících se na pomezí rocku a metalu. Ano, výrazné refrény a takový ten ženský pohled na rockovou muziku k tomu prostě patří, ať chceme anebo ne, ale nelze se ubránit pocitu, že ve své přechozí poloze byla kapela mnohem zajímavější.

Ovšem na druhou stranu nic není tak zlé, jak se z předchozích řádek může zdát. „Sofia“ je ve své podstatě albem podařeným a i z hlediska svého žánru bezpochyby nadprůměrným. Potenciál Sarah Layssac by byla rozhodně škoda plně nevyužít, což jednoznačně dokreslují písně, jež jsou jí napsány přímo na tělo. Nespokojují se s typickým schématem sloka-refrén a v rámci možností nejednou rozehrávají i sugestivnější příběhy („Solid Dreams“, „Scar Of Sadness“ vzývající staré duchy v podobě brutálního mužského vokálu).

Skládat zajímavou a komplikovanější muziku ARKAN stále nezapoměli, avšak toto jejich album lze brát především jako začátek nové éry, jejíž vrchol už by neměly představovat malé rockové kluby a turné odježděné v dodávce. Přehnané tvrzení? Uvidíme!