Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mladí, jsou neklidní a nebojí se to vykřičet do světa. Německá hc scéna nám neustále demonstruje svojí sílu i schopnost generovat nové a nové talenty, až se s nadsázkou dá říci, že to prostě jeden nestíhá vše absorbovat. V případě THE TIDAL SLEEP by to však byla dost škoda, neboť tato pětice se za velmi krátkou dobu své existence už zvládla vyprofilovat ve velice agilní a tvořivé těleso.
Originalitou vás však nikdo ohromit nehodlá. Spíše se těšme na energickou porci osvědčených hmatů a chvatů z bojového umění, které se dá pojmenovat jako emotivní hardcore. Sázka na emoce je poznávacím znamením německých už od jejich úplných počátků a zároveň něčím, na čem hodlají neochvějně stavět i nadále.
K tomuto pocitu vám skupina napomůže hned pěkně od začátku. Úvodní „Old Youth“ je náletem agresivního predátora, z jehož drápů trčí klubka pocitů a nálad. Nic se příliš nekomplikuje, nehledají se nové cestičky, až by se mohlo zdát, že se na nás valí další šedá rutina. Avšak není tomu tak, THE TIDAL SLEEP do své muziky dávají ono pověstné srdíčko a byl by v tom čert, aby se nedostavila i pořádná porce štěstíčka. Za to můžeme považovat pěkně odsýpající skladby, které vás (navzdory anebo právě díky?) důslednému důrazu na žánrové hodnoty chytí hned od začátku.
Nesmírně silná dvojice „Thrive And Wither“ a „Angst“ se perfektně doplňuje a definitivně vtahuje do nahrávky. Ta prvně zmiňovaná je přímočarou, rychlou jízdou, ve které však i tak vzniká dostatek prostoru pro pestré hrátky s barvou hlasu, což je dalším typickým prvkem jak skupiny, tak, dá se říci, že i žánru. Tento výpad směrem vpřed pak vytváří dokonalou souhru s následující „Angst“, jež je trefou přesně do pomyslného středu. Pozvolný rozjezd, tklivé kytary v „refrénu“ a masivní vyvrcholení. Žánr ve své krystalické podobě.
Skupina ve své nekomplikovanosti dokáže pracovat až s obdivuhodnou škálou nálad. Celou nahrávkou se táhne jednoduchý kytarový motiv, jež se s pravidelností a v různých obměnách vynořuje a zase mizí, včetně velkého finále v „Lined Skin, Rotten Hull“. Je však skutečně až překvapivé, s jakou jistotou se ze strany Němců počítá s vaší participací na této hře s velmi jednoduchými pravidly. Sebevědomí je však podepřeno neochvějnou vírou ve vlastní výtvor a jeho sdělení, což je v tomto případě poměrně opodstatněná záležitost. THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory předchozím slovům přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory nepříliš veliké originalitě přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
Na nové album to zatím nevypadá, a tak staří doom metaloví pardálové vydali alespoň čtyř skladbové EP. Součástí je i cover „Sabbath Bloody Sabbath“, abychom snad nezapomněli, které to riffy byly pro Leif Edlinga inspirací po celou jeho kariéru.
Tihle Němci jsou slušná konkurence svých krajanů OBSCURA. Našlapaný technický death v jejich podání má vše od instrumentálních parádiček přes živelnou energii až po pestrou rozdováděnost. A ani agrese nechybí. Takže si zapněte pásy, jedéém.
Stigma novodobých JETHRO TULL se Američané asi nezbaví ani touto novou deskou, ale nejen díky občasným důrazným pasážím mají EDENSONG i vlastní tvář. Množství silných momentů střídá i nějaká ta vycpávka, ale první dojem rozhodně dobrý.
Tahle sbírka se HATE povedla. Adam „The First Sinner“ Buszko s družinou tentokrát vsadil na epickou notu. A udělal dobře. Výpravnější, členité kompozice totiž dlouholetým služebníkům blackened death metalu sluší o dost více než uctívání BEHEMOTH.
Komu se líbí starší a divočejší progres post hardcore CIRCA SURVIVE, ale vadí mu trochu excentrický vokál Anthony Greena, těm by se mohla zamlouvat tvorba Britů YOU WIN AGAIN GRAVITY. Mě se líbí hodně i díky paralelám k THE MARS VOLTA nebo HAIL THE SUN.
Zaťatý satanista i post-ironický jogín Nergal se chytil za nos a místo bombastického bubu divadla se vrací k poctivým BDM rubačkám s chytlavými popěvky. Žádná velká černá mše, všechno už tu jednou bylo, ale od dob Satanisty nezněli Poláci takhle chytlavě!
Habemus Nergal! „Hovno Božie“ je čosi ako kombinácia starého Behemothu s besnými, „moshpitovými“ riffmi, a toho novšieho strednotempového s výraznými refrénmi. A je to namiešané v ideálnom pomere, aj v pomalších pasážach dravé a celkovo vyvážené a hutné.