Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mladí, jsou neklidní a nebojí se to vykřičet do světa. Německá hc scéna nám neustále demonstruje svojí sílu i schopnost generovat nové a nové talenty, až se s nadsázkou dá říci, že to prostě jeden nestíhá vše absorbovat. V případě THE TIDAL SLEEP by to však byla dost škoda, neboť tato pětice se za velmi krátkou dobu své existence už zvládla vyprofilovat ve velice agilní a tvořivé těleso.
Originalitou vás však nikdo ohromit nehodlá. Spíše se těšme na energickou porci osvědčených hmatů a chvatů z bojového umění, které se dá pojmenovat jako emotivní hardcore. Sázka na emoce je poznávacím znamením německých už od jejich úplných počátků a zároveň něčím, na čem hodlají neochvějně stavět i nadále.
K tomuto pocitu vám skupina napomůže hned pěkně od začátku. Úvodní „Old Youth“ je náletem agresivního predátora, z jehož drápů trčí klubka pocitů a nálad. Nic se příliš nekomplikuje, nehledají se nové cestičky, až by se mohlo zdát, že se na nás valí další šedá rutina. Avšak není tomu tak, THE TIDAL SLEEP do své muziky dávají ono pověstné srdíčko a byl by v tom čert, aby se nedostavila i pořádná porce štěstíčka. Za to můžeme považovat pěkně odsýpající skladby, které vás (navzdory anebo právě díky?) důslednému důrazu na žánrové hodnoty chytí hned od začátku.
Nesmírně silná dvojice „Thrive And Wither“ a „Angst“ se perfektně doplňuje a definitivně vtahuje do nahrávky. Ta prvně zmiňovaná je přímočarou, rychlou jízdou, ve které však i tak vzniká dostatek prostoru pro pestré hrátky s barvou hlasu, což je dalším typickým prvkem jak skupiny, tak, dá se říci, že i žánru. Tento výpad směrem vpřed pak vytváří dokonalou souhru s následující „Angst“, jež je trefou přesně do pomyslného středu. Pozvolný rozjezd, tklivé kytary v „refrénu“ a masivní vyvrcholení. Žánr ve své krystalické podobě.
Skupina ve své nekomplikovanosti dokáže pracovat až s obdivuhodnou škálou nálad. Celou nahrávkou se táhne jednoduchý kytarový motiv, jež se s pravidelností a v různých obměnách vynořuje a zase mizí, včetně velkého finále v „Lined Skin, Rotten Hull“. Je však skutečně až překvapivé, s jakou jistotou se ze strany Němců počítá s vaší participací na této hře s velmi jednoduchými pravidly. Sebevědomí je však podepřeno neochvějnou vírou ve vlastní výtvor a jeho sdělení, což je v tomto případě poměrně opodstatněná záležitost. THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory předchozím slovům přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory nepříliš veliké originalitě přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
Pejsek s kočičkou pek... tedy, spíše Gabriele Gramaglia pekl dort. "A co do něj přidal?" Drtivé OSDM riffy, technický death metal, výrazné melodie, obrovskou porci atmosféry a kromě hlubokého growlu občas i čistý zpěv. "No a nebude nám z toho blbě?" Ne.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.