Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mladí, jsou neklidní a nebojí se to vykřičet do světa. Německá hc scéna nám neustále demonstruje svojí sílu i schopnost generovat nové a nové talenty, až se s nadsázkou dá říci, že to prostě jeden nestíhá vše absorbovat. V případě THE TIDAL SLEEP by to však byla dost škoda, neboť tato pětice se za velmi krátkou dobu své existence už zvládla vyprofilovat ve velice agilní a tvořivé těleso.
Originalitou vás však nikdo ohromit nehodlá. Spíše se těšme na energickou porci osvědčených hmatů a chvatů z bojového umění, které se dá pojmenovat jako emotivní hardcore. Sázka na emoce je poznávacím znamením německých už od jejich úplných počátků a zároveň něčím, na čem hodlají neochvějně stavět i nadále.
K tomuto pocitu vám skupina napomůže hned pěkně od začátku. Úvodní „Old Youth“ je náletem agresivního predátora, z jehož drápů trčí klubka pocitů a nálad. Nic se příliš nekomplikuje, nehledají se nové cestičky, až by se mohlo zdát, že se na nás valí další šedá rutina. Avšak není tomu tak, THE TIDAL SLEEP do své muziky dávají ono pověstné srdíčko a byl by v tom čert, aby se nedostavila i pořádná porce štěstíčka. Za to můžeme považovat pěkně odsýpající skladby, které vás (navzdory anebo právě díky?) důslednému důrazu na žánrové hodnoty chytí hned od začátku.
Nesmírně silná dvojice „Thrive And Wither“ a „Angst“ se perfektně doplňuje a definitivně vtahuje do nahrávky. Ta prvně zmiňovaná je přímočarou, rychlou jízdou, ve které však i tak vzniká dostatek prostoru pro pestré hrátky s barvou hlasu, což je dalším typickým prvkem jak skupiny, tak, dá se říci, že i žánru. Tento výpad směrem vpřed pak vytváří dokonalou souhru s následující „Angst“, jež je trefou přesně do pomyslného středu. Pozvolný rozjezd, tklivé kytary v „refrénu“ a masivní vyvrcholení. Žánr ve své krystalické podobě.
Skupina ve své nekomplikovanosti dokáže pracovat až s obdivuhodnou škálou nálad. Celou nahrávkou se táhne jednoduchý kytarový motiv, jež se s pravidelností a v různých obměnách vynořuje a zase mizí, včetně velkého finále v „Lined Skin, Rotten Hull“. Je však skutečně až překvapivé, s jakou jistotou se ze strany Němců počítá s vaší participací na této hře s velmi jednoduchými pravidly. Sebevědomí je však podepřeno neochvějnou vírou ve vlastní výtvor a jeho sdělení, což je v tomto případě poměrně opodstatněná záležitost. THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory předchozím slovům přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory nepříliš veliké originalitě přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
Holanďané se vzdalují svým thrashovým kořenům a i díky syntetickým vrstvám se dostávají až kamsi k pompéznímu symfo black metalu. Živelný thrash přístup zůstal, ale je do značné míry překrytý komplexnější metalovou variabilitou a klasickou progresivitou.
Logický komerční tah Sony a zároveň krásný dar pro ty, kteří tenhle mysteriózní a v mnoha verzích existující set určený původně pro film zbožňují jako nejlepší živák kapely. Steven Wilson se o to hezky postaral a live verze “Echoes” zůstává skvostem.
Pozor, je tu dominantní deathmetalová deska. ESCARNIUM vycházejí z temného OSDM (klasická baseline IMMO / INCA), sypou jako FOSSILIZATION, mají IQ jako CRUCIAMENTUM a atmosféru jako DEAD CONGREGATION. Třešničkou jsou disso vsuvky. Koukejte si to pustit.
Tak s tímhle si už vážně nevím rady, to nejsou THE MARS VOLTA, které bych chtěl poslouchat. Chybí tomu temperament, o energii ani nemluvě, nemá to hlavu ani patu a často je to jen takové kníkání doplněné náhodnými zvuky. Fuj.
Bolestínský post-DSBM z pokojíčků rozechvělých členů Gen Z. Tentokrát made in Nuclear Blast. Poslouchá se to celkem dobře, ale chce to se pochlapit, přestat brečet a nasadit sacharidovou dietu. Pak by GHOST BATH mohli sekundovat kapelám typu DEAFHEAVEN.
Dobré díky silné thrashové složce, skladby důrazně řežou a spolu s melodickými refrény je to sice tendenční, ale příjemná metalcore porce. Navíc pestré, supr sólo v "God Complex", jen ty "symfonické" sbory v "Immortal Desire" si Skotové mohli odpustit.
Těžce tradiční doomová truchlohra, která zní až neuvěřitelně autenticky ve smyslu žánrové atmosféry. Jsou zde veškerá stylová klišé včetně klavíru a smyčců, takže by se dalo mluvit o historické zkamenělině, přesto to na mě funguje až nečekaně hodně.