Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někdo káru táhne, někdo se veze. V případě holandských DELAIN není těžké jim jejich roli určit. Ale to by na druhou stranu nemusel být vysloveně negativní soud, kdyby na té káře byli vidět přes postranní bočnice. Toho se jim poštěstilo na posledních dvou deskách. Přišli se slušně odsýpající rockovou hudbou s několika podařenými hity. „We Are The Others“ byl už poměrně vyspělý rock/pop, který si určitou pozornost zasloužil, stejně tak jeho následovník.
DELAIN vznikli jako projekt klávesisty Martijna Westerholta, který až do roku 2001 působil ve WITHIN TEMPTATION. Odešel ze zdravotních důvodů krátce po vydání „Mother Earth” a do kapely se již nevrátil (jak na potvoru se zrovna krátce poté začaly kapele sypat peníze; jeho bratr Robert tam hraje dodnes). Chvíli poté začal dávat dohromady vlastní kapelu a o několik let později, již pod jménem DELAIN, vyšel debut „Lucidity”, na který si kromě zrzavé krásky Charlotte Wessels pozval i slušnou řadu hostů. Někteří s ním spolupracovali i na albech následujících, zmiňme třeba nepřehlédnutelného Marca Hietalu.
Na novém albu DELAIN pokračují tam, kde posledně skončili. Hrají líbivý melodický rock, ne nepodobný konkurenci vedené bratrem kapelníka. Oproti Sharonině partě jsou střízlivější v hutnosti studiové úpravy, orchestru a všemožné cukrové vatě. Avšak i DELAIN jsou místy přeslazení, především jejich pilotní singl „Stardust“ od dalšího poslechu spíš odrazuje. Naštěstí je album vyvážené a obsahuje i skladby, které se nepodbízejí a hezky šlapou kupředu. To je možná i hlavní výhoda DELAIN oproti jejich krajanům. Neutápí se ve zbytečné pompéznosti a neztrácí dynamiku. „The Human Contradiction“ je nenáročný poslech, který však svižně plyne a občas potěší příjemnou melodií. Hlásek Charlotty občas pro zpestření vystřídá některý z hostů (Marco Hietala, George Oosthoek nebo Alissa White-Gluz (čerstvá posila v ARCH ENEMY)). Charismatická zrzka si je vědoma svého rozsahu, její projev je sebejistý a netlačí se tam, kam nedosáhne. Hlavní slovo mají klávesy a kytary hrají spíš rytmickou úlohu, ale to je obecný symptom klávesistou vedených kapel.
Až na onu skutečnost, že se od minula DELAIN nikam neposunuli, o inovaci v jejich hudební škatulce nemluvě, působí nové album DELAIN veskrze pozitivním dojmem. Podobně jako „We Are The Others“ a „April Rain“ je i novinka příjemný pop/rock, který se neutápí ve studiových aranžích, ale sází na jednoduché písně. Dobře se poslouchá, ale hlubší stopu po sobě „The Human Contradiction“ nezanechá.
I napočtvrté to DELAIN ustáli se ctí. Nijak nevybočují z mantinelů svého žánru, ale na druhou stranu to, co dělají, dělají dobře. „The Human Contradiction“ není nic světoborného, ale poslouchá se příjemně.
1. Here Come The Vultures
2. Your Body Is A Battleground
3. Stardust
4. My Masquerade
5. Tell Me, Mechanist
6. Sing To Me
7. Army Of Dolls
8. Lullaby
9. The Tragedy Of The Commons
Diskografie
The Human Contradiction (2014) We Are the Others (2012) April Rain (2009) Lucidity (2006)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 42:00
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.
Jedna z těch desek, které vás převálcují už prvním poslechem, ale v hlavě vám po ní nic nezůstane. Vím jen, že se mi to bude líbit, takže další poslechy tohoto těžkotážního deathového válce jsou nutností. Takže jdeme opět na to!
Po délkou a invencí přemrštěném minulém počinu se Ludvigsson nepoučil a opět se rozmáchl k nabobtnalé a divoké jízdě. Kreativní deathmetalové skladby s šílenou stopáží jsou výživné, ale současně vyčerpávající. Téhle běsnící hydře chybí trocha soudnosti.
Na nových DT je zajímavý návrat M. Potnoye za bicí a....a to je to jediné, co je na nich zajímavé. Už singly ukázaly, kam to celé směřuje a zbytek bohužel nudu jen podpořil. Šílená stopáž, nápady mnohokrát slyšené, doposlechnout 3x za sebou byla řehole.