OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnes to bude o grindcore. Tri rozsahom skôr úsporné nahrávky, hoci okrem dvoch EP tu máme aj jeden album. Raz to bude zo Slovenska, dvakrát z Grécka, a pretože stolovať sa musí kultúrne, najprv mäso, potom zákusky.
THORWALD – Čiernobiele prasa (2013, samovydanie)
Vznikli v Košiciach už v roku 1999, vydali demo „Terraforming“ a dve split CD. Na kazete išlo o skôr ekologicky zameraný grind/crust, neskôr sa tvorba THORWALD po personálnom prepojení s DECOMPOSITION posunula do goregrindu. V tomto duchu sa niesol aj materiál na splitku s francúzskymi PULMONARY FIBROSIS a na 3-way CD, kde obom košickým hnilobám robili spoločnosť austrálski CORPSE CARVING.
V roku 2006 kapela prišla o gitaristu (scéna o talentovaného hudobníka, svet o dobrého človeka) a nasledovala trojročná pauza, po ktorej THORWALD povstali z popola s celkom novou hudobnou tvárou. Tú naznačilo už päťskladbové promo z roku 2010 a novinka „Čiernobiele prasa“, natočená vo Vranove pred rokom, je prezentáciou bandy, aká by mohla rozvíriť stojaté a riadne zapáchajúce vody slovenského grindu.
Po čase je tu konečne opäť niečo iné než gore odzemky a poklesnuté porno/fekal nevtipnosti. Sedemnásť skladieb na ploche niečo vyše 22 minút je o čistokrvnom grinde, rýchlom, energickom, útočnom a živelnom, vychádzajúcom z klasík 80. a 90. rokov. Krátke, divoké, zúrivé skladby s dvoma prekrikujúcimi sa vokálmi, väčšinou náklepové tempá, chytľavé riffy, výborne drviaca basa, slovenské texty, ktoré sa riadia heslom „debilovi nemá cenu vysvetľovať, radšej mu vynadaj“, riadne hrubozrnné fóry, toto sú THORWALD súčasnosti. Samozrejme trochu tej športovej tematiky – spolok sa za „bodycheck grind“ neoznačuje len tak pre nič za nič, nanovo nahraté skladby z proma, cover „United Forces“ od S.O.D. a na záver skladba, ktorú by fanúšikovia Elánu určite v slzách hnali k súdu, ale koncert THORWALD bez nej byť nemôže. Celý album visí na bandcampe a mala by byť aj limitovaná séria naozajstných hudobných nosičov.
7/10
HEAD CLEANER – Days Of Wrath (2013, samovydanie)
Čistič hlavy v gréckom Solúne zostrojili už pred jedenástimi rokmi, nejde teda o žiadnych zelenáčov. HEAD CLEANER si na vlastné triko vydali dva dlhohrajúce albumy a ;dve EP. Tá druhá „ipka“ je ale prvou nahrávkou, ktorá sa mi dostala do uší, takže bude to len o nej. Bez sekundy deväť minút a štyri skladby mixu napalmovského grind coru s priamočiarym klasickým, prevažne britským death metalom. Zhruba ako keby sa na gréckej pôde zrazili NAPALM DEATH z čias „Utopia Banished“ s BENEDICTION. Materiál je skutočne nadupaný, klepačky nemilosrdné, vokály hlavne v „greenwayovských“ hĺbkach.
Vydarený, šťavnatý zvuk, dobre skomponované skladby, ktoré bavia tak, že si „Days Of Wrath“ bez problémov dáte aj trikrát po sebe. Mimochodom, 22. apríla vyšiel u amerických United Guttural tretí dlhohrajúci album „Of Worms And Men“.
7/10
SPLIFF – El Crocodilo
Na záver niečo, čo nie je nejako vyslovene vážne, keďže SPLIFF sú huliči z gréckeho Lixouri a v skladbách „Texas Chainsaw Massacre“, „Rat Race“, „El Crocodilo“ a „Marihuana Mishaps“ o nejaké posolstvá pre svet asi veľmi nejde. Tu je to bez sekundy za šesť minút a odznejú štyri skladby v duchu riadne podzemného brúsenia so zvukom, miestami pripomínajúcim (tie lepšie) grindové kazety z polovice 90. rokov. Prvé dva kusy majú aj vďaka zefektovaným vokálom miestami blízko až ku goregrindu.
Trochu ako keby sa spolu zhulili GUT, BLOOD, povedzme že aj THE EXCREMENTORY GRINDFUCKERS, a skúsil jamovať, že čo z toho bude. Dvadsaťminútový album takýchto náhulov by párkrát pobaviť mohol.
6/10
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.