JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dochvilnost a přesnost je výsadou králů. Považovat ROTTEN SOUND za krále může být slovem do pranice, ale nijak to není v rozporu s faktem, že tato finská bruska patří již více než desetiletí na špičku početného grindového pelotonu. Ona zmiňovaná přesnost se netýká ani tak dalšího (tradičně) precizně nabouchaného sypacího hudebního zvěrstva, jako spíše skutečnosti, že koncept střídání LP – EP – LP – EP zústává nadále neochvějnou jistotou.

Počítejme tedy s tím, že další regulérní album příjde v příštím roce. Do té doby si (opakovaně) vychutnávejme tuto šestici zdrcujících fláků. Ta toho oproti 2 roky starému albu příliš mnoho nového nepřináší. Tedy abych byl přesnější, nového nepřináší vůbec nic. Ovšem k vzývání starých dobrých časů formou sebevykrádání má „Species At War“ sestsakramentsky daleko. Éra ROTTEN SOUND se sice dělí na dobu před a po „Exit“, ale i současná tvorba, prosta jakýchkoliv šokujících překvapení, má drtivou sílu, s pomocí které tato čtveřice s naprostou většinou žánrových konkurentů vytírá podlahu.
Finové pokračují v procesu hrubnutí kytarového zvuku, jenž započal před více než pěti lety prvním albem „nové éry“ „Cycles“. Skutečně masivní a všeobklopující kytary pobízí bicí soupravu k mohutným a přesným úderům, mezi které neomylně zapadá zkušené Keijovo frázování. Je obdivuhodné, že si ROTTEN SOUND stále dokáží udržet skličující a zároveň svěží nádech jednotlivých kratičkých skladeb. Znějí přitom stále moderně, bez jakýchokoliv diskusí nesmírně úderně a stále jako někdo, kdo v rámci svého žánru předepisuje standardy.
8 / 10
Abuse To Suffer (2016)
Species At War (EP) (2013)
Cursed (2011)
Napalm (EP) (2010)
Cycles (2008)
Consume To Contaminate (EP) (2006)
Exit (2005)
Murderlive (DVD) (2004)
Seeds of Hate (Split-EP with MASTIC SCUM) (2003)
Murderworks (2002)
8 Hours of Lobotomy (split s UNHLOY GRAVE) (2001)
Still Psycho (MCD) (2000)
Drain (1999)
Under Pressure (1997)
Splitted Alive (Split-EP With Control Mechanisim) (1997)
Loosin' Face (10'' Picture Vinyl) (1996)
Psychotic Veterinarian (MCD) (1995)
Sick Bastard (7'' EP) (1994)
-bez slovního hodnocení-
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





