MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MANES vydali v roce 1999 solidní, avšak nikterak přelomovou prvotinu „Under Ein Blodraud Maane“, načež se od black metalu odvrátili, nabídli světu jedno vynikající a jedno velmi dobré album a poté tak nějak zmizeli.
V době, kdy to bylo s jejich aktivitou poněkud mlhavé, se čas od času objevila na trhu nějaká ta neřadová deska, opětovně se rozvířily zvěsti o nové nahrávce, aby se kapela nakonec přeci jen rozpadla. Ne nadlouho. Někteří členové utvořili ambiciózní seskupení KKOAGULAA, které se však přes nespornou zajímavost (experimentálně-psychedelicko-elektronicko-noisově-ambientní cosi) trochu utápí ve vlastní monumentálnosti.
Zakládající dvojka Sargatanas a Cernunnus (ten je aktivní i ve výše zmíněném projektu) pak na troskách MANES buduje MANII, těleso beze všech pochybnosti čerpající z odkazu - v těch pravých kruzích - stále poměrně uznávaného debutu.
Kulantně řečeno, výsledek je ale poněkud nedostačující. Sice je možno zaslechnout hlasy o parádním vyznění nahrávky a reflexi dob, kdy zkratka BM znamenala skutečný underground, ale to jsou podle mého kecy. Norské dvojce se sice návrat k „Under Ein Blodraud Maane“ povedl po stránce zvukové a dejme tomu, že i depresivní, pomalu se táhnoucí, bezvýchodná a mrazivá atmosféra je fajn a uvěřitelná, ale co je zásadní - jednotlivé skladby zkrátka mnohdy nemají co nabídnout.
Často nedisponují žádným výrazným fluidem a ani kompozičně kvalit svých předchůdců nedosahují. Jinými slovy, ve své podstatě jsou až příliš často nudící a bez výraznějších skladatelských nápadů či zajímavých momentů, které by dokázaly výrazněji zaujmout. Což je i při necelých čtyřiceti minutách trvání alba skutečnost poměrně nepříjemná.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se díky chladným linkám kytar podařilo kapele dost věrně a že je v podstatě tou nejvýraznější entitou, kterou lze na „Kollaps“ identifikovat. Pokud však někomu stačí ke štěstí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno. Osobně bych spíše uvítal, kdyby členové KKOAGULAA a MANII zbytečně neplýtvali silami a jali se opět stvořit něco výjimečného. Pod hlavičkou MANES.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se podařilo kapele docela věrně. Pokud však někomu ke štěstí stačí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno.
6 / 10
1. Skoddeheim
2. Liv-øydar
3. Likfugl Flaksar
4. Ei Sjæl som Sloknar
5. Kaldt
6. Endelaust
7. Ei Beingrind i Dans
8. Avgrunns Djuv
Kollaps (2013)
-bez slovního hodnocení-
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.