KREATOR - Krushers Of The World
Aj v časoch krízy nemeckého automobilového priemyslu je stopercentné spoľahnutie na túto hlučnú fabriku z Porúria. Jedna naleštená a perfektne vyladená thrashová mašina za druhou aj v roku 2026. Som nadšený.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MANES vydali v roce 1999 solidní, avšak nikterak přelomovou prvotinu „Under Ein Blodraud Maane“, načež se od black metalu odvrátili, nabídli světu jedno vynikající a jedno velmi dobré album a poté tak nějak zmizeli.
V době, kdy to bylo s jejich aktivitou poněkud mlhavé, se čas od času objevila na trhu nějaká ta neřadová deska, opětovně se rozvířily zvěsti o nové nahrávce, aby se kapela nakonec přeci jen rozpadla. Ne nadlouho. Někteří členové utvořili ambiciózní seskupení KKOAGULAA, které se však přes nespornou zajímavost (experimentálně-psychedelicko-elektronicko-noisově-ambientní cosi) trochu utápí ve vlastní monumentálnosti.
Zakládající dvojka Sargatanas a Cernunnus (ten je aktivní i ve výše zmíněném projektu) pak na troskách MANES buduje MANII, těleso beze všech pochybnosti čerpající z odkazu - v těch pravých kruzích - stále poměrně uznávaného debutu.
Kulantně řečeno, výsledek je ale poněkud nedostačující. Sice je možno zaslechnout hlasy o parádním vyznění nahrávky a reflexi dob, kdy zkratka BM znamenala skutečný underground, ale to jsou podle mého kecy. Norské dvojce se sice návrat k „Under Ein Blodraud Maane“ povedl po stránce zvukové a dejme tomu, že i depresivní, pomalu se táhnoucí, bezvýchodná a mrazivá atmosféra je fajn a uvěřitelná, ale co je zásadní - jednotlivé skladby zkrátka mnohdy nemají co nabídnout.
Často nedisponují žádným výrazným fluidem a ani kompozičně kvalit svých předchůdců nedosahují. Jinými slovy, ve své podstatě jsou až příliš často nudící a bez výraznějších skladatelských nápadů či zajímavých momentů, které by dokázaly výrazněji zaujmout. Což je i při necelých čtyřiceti minutách trvání alba skutečnost poměrně nepříjemná.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se díky chladným linkám kytar podařilo kapele dost věrně a že je v podstatě tou nejvýraznější entitou, kterou lze na „Kollaps“ identifikovat. Pokud však někomu stačí ke štěstí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno. Osobně bych spíše uvítal, kdyby členové KKOAGULAA a MANII zbytečně neplýtvali silami a jali se opět stvořit něco výjimečného. Pod hlavičkou MANES.

Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se podařilo kapele docela věrně. Pokud však někomu ke štěstí stačí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno.
6 / 10
1. Skoddeheim
2. Liv-øydar
3. Likfugl Flaksar
4. Ei Sjæl som Sloknar
5. Kaldt
6. Endelaust
7. Ei Beingrind i Dans
8. Avgrunns Djuv
Kollaps (2013)
veľmi príjemný album
Aj v časoch krízy nemeckého automobilového priemyslu je stopercentné spoľahnutie na túto hlučnú fabriku z Porúria. Jedna naleštená a perfektne vyladená thrashová mašina za druhou aj v roku 2026. Som nadšený.
Že hrají SOEN v podstatě stále totéž, je fakt. Přesto se jejich nahrávky vždycky zajímavě melodicky rozvinuly a dalšími poslechy tak nějak dozrály. Novinka se ale po prvních pár posleších tváří hodně vyčerpaně. Doufejme, že nakonec přece jen vykvete.
Australané nijak nepolevují v tempu chrlení desek. A přestože je to stále o tom samém energickém death metalu, díky dostatečné technické preciznosti a živelnosti se opět jedná o slušné album. Jen mi po poslechu nezůstává v paměti žádný výrazný moment.
První album polské prog skupiny bylo djentově surové a odkazovalo občas i na klasiky TOOL. Nová deska je mnohem epičtější, uvolněnější a melodičtější. Materiál, který na posluchače klade větší nároky a potřebuje čas, ale rozhodně to není čas ztracený.
Výživná pirátská jednohubka, jež vás potěší, jako kdybyste se ztratili na Ostrově pokladů a v nouzi objevili rozcestník, sestavený z kostí posledního nešťastného pobočníka kapitána Flinta. I na "nechtěném" materiálu se BLAZON STONE orientují velmi dobře.
Debut Finů byl příjemnou porcí melodického metalu, na druhém album už to ovšem poněkud skřípe. A ze všeho nejvíc by se kapele zcela jistě hodilo, kdyby se dokázala razantně vymanit z onoho začarovného kruhu sterilního a unylého "female fronted" modelu.
Další porce retra od Islanďanů THE VINTAGE CARAVAN je na první poslech méně výrazná než bravurní minulé album "Monuments", přesto skupina opět prokazuje cit pro energický hard rock se silnou melodikou, psychedelickým rozostřením a potřebným nadhledem.





