Peter Jackson to s návratem do Středozemě nemá a nemůže mít jednoduché, však tu obehranou písničku o původním momentu překvapení a následných nenaplněných očekávání všichni dobře známe. Hlavním problémem úvodního Hobita je však možná více než očekávaně natahovaná stopáž (jak také jinak chcete zfilmovat poměrně útlou knížku ve třech velkofilmech) důraz na větší akčnost a kouzlení s filmovými triky na úkor charakterů jednotlivých postav. Ale ruku na srdce, takhle se přece točí všechny blockbustery.

Byl jednou jeden hobit

V příběhu se mnoho nezměnilo. Máme tu sice navíc vypůjčené setkání Bilba s Frodem, akční úvod zkázy trpaslíků, černou magii a nějaké ty další předzvěsti a provázanosti s Pánem prstenů, jinak ale zůstalo všechno při starém.

Podivínský čaroděj Gandalf Šedý pozve hobita Bilbo Pytlíka k dobrodružství, přes jeho protesty mu do jeho obydlí nakvartýruje hordu trpaslíků, aby tento líný človíček následně potlačil všechnu pohodlnost a objevil v sobě krev dobrodruha. Putování za zlatem draka Šmaka do dávného trpasličího domova Ereboru může započít...

Šponujeme...

Jak už bylo shora nakousnuto, Jackson natahuje čas jako Jája a Pája kšandy a úvod filmu, přes všechny trpasličí fórky s jídlem a krkáním, nemůže tenhle fakt zastřít. Člověk se pousměje, ovšem za chvilku už má dojem, jestli ho režisér nehodlá spíš uspat, než napnout a pobavit.

Společně s Bilbovým sprintem za trpaslíky však naštěstí i děj konečně nabírá potřebný spád a do závěrečných titulků už je to jízda. Prodloužená, pravda, pořád ale ještě dostatečně zábavná.

Co může být krásnějšího než romantický západ slunce? Ještě romantičtější západ slunce!

Vizuální zpracování a triky, to je oč jde Jacksonovi v první řadě. Ne náhodou se každá druhá scéna odehrává na okraji útesu, uzoučkém mostě, skalní rozsedlině vysoko v horách. Je jedno, jestli se zrovna luští měsíční symboly, jestli Galadriel špitá s Gandalfem, horští obři si vzájemně uštědřují hlavičky, skřeti se honí s hrdiny či tito rekové visí na posledním vlásku nad propastí. Vždycky jde o výhled - dolů, nahoru, ze strany, do strany - vyždímat z 3D co jen to jde. Až má divák někdy chuť zakřičet, že už to stačilo a příští brífink by se výjimečně mohl obejít i bez dojetí červánků nebo sametové černi obepínající bezchybnou hvězdnou oblohu.

V tomhle Jackson skutečně řádí jak černá ruka, stejně jako i v další disciplíně, kterou je oblíbené „bitkování“. I toho si divák užije dosytosti, však ne nadarmo jsou hrdinové hrdiny. A můžeme se klidně vztekat, že Gandalf nám rube skřety mečem s rutinou skřetobijce z Warcraftu. Typické průlety nad akčními scénami nám nedají vydechnout, pořád se něco nebo někdo někam řítí, odněkud padá. Akce má zkrátka zelenou.

„Rybiška, milášku, ano, rybiška“

A kdo to všechno zahraje? Tak předně nutno říci, že prostor k nějakému většímu hraní by jeden pohledal a charaktery se přes všechnu akci stihnou ledva představit. Pomineme-li starého známého Iana Mc Kellena v roli svérázného čaroděje, je největším plusem určitě obsazení samotného Bilba, protože Martin Freeman je prostě skvělý.

Mnohem těžší to má zbytek družiny. Ono něco „hrát“ namaskovaný za trpaslíka, se všemi těmi nosy a dalšími legráckami rozhodně není žádný med. Zřejmě i proto jsou někteří z trpaslíků jen zmenšenými lidmi, především tedy samotný Thorin Pavéza (Richard Armitage). Pokud jste si Thorina vždycky představovali jako staršího trpaslíka, bude vám zřejmě jeho „Braveheart“ zpracování trnem v oku. Pravda, většinou hraje jen střídáním pohledu romantického pohledem vzdorovitým, případně krutě nenávistným, nakonec se na něj ale dá zvyknout, avšak snaha zaujmout něžnější část diváctva a dopřát jí náhradu za božského Vigga je do očí bijící a myslím, že ne úplně nešťastnějším řešením.

Ptáte-li se na nejsilnější scénu, pak jsou to bezesporu hádanky ve tmě, kde Freeman zdatně sekunduje Andymu Serkisovi jako nepřekonatelnému Glumovi. Jedna z nejprostších scén vůbec a funguje desetkrát lépe než stotisíc ohnivých koulí.

Jít či nejít, to je oč tu běží

Teď asi čekáte konečnou popravu, ta ale nehrozí. Přes všechny uvedené výtky je totiž  „Neočekávaná cesta“ příjemným spektáklem, na který se (byť s reptáním) nakonec stejně všichni přijdou podívat. Ano, nikdy už to nebude stejné, jako tenkrát poprvé a český dabing také neaspiruje na cenu Františka Filipovského, jak ale říkáme my z klubu průměrného diváka: „Nemusí pršet, hlavně když 3D“.